Tento článek jsem měla vymyšlený už dlouho. Plánovala jsem ho vydat v těhotenství s tím, že neplodnost je sice svinské období, ale že může člověka v lecčem osobnostně posunout. Takhle…aktuálně jsem v rozpoložení, že nevím, jestli vůbec těhotná někdy budu, nebo to bude třeba za dvě stě tisíc let. A proto jsem se rozhodla, že abych se z neplodnosti (nebo s neplodností?!) nezbláznila, zamyslím se nad tím už teď.

Neplánuj, děvucho!

Tím prvním odstavcem jsem si rovnou nahrála. Plány jsou láska, plány jsou můj život – víme, známe. Těžko se mi jich vzdává, ale moje více než tříletá zkušenost s (ne)otěhotněním ukazuje, že naplánovat si můžu na krásno, co chci, ale ne vždy to vyjde. Naplánuješ si snažení – nulový výsledek. Naplánuješ si nesnažení – nulový výsledek. Maluješ si v hlavě, že o vánocích 2018 budeš těhotná. Nebo o těch dalších. Dalších už určitě! Přátelé, nechci být škarohlídka, ale upřímně si nemyslím, že budu těhotná ani o těch letošních. Nemyslím si, že se to do té doby zkrátka stihne. Plánovala jsem si, že letošní prázdniny zvládnu hormonální stimulaci a odběr vajíček. Zkrátka naplánovala jsem si toho už moc. A vlastně si zpětně říkám, jak to, že jsem to už dávno nevzdala. Bez plánů se mi špatně funguje, ale s neustálým selháváním stávajících plánů se mi žije ještě hůř. Momentálně tedy nemám nic. Moje styčné body jsou různá vyšetření a doufám, že to třeba konečně někdo naplánuje za mě a já se na té vlně ráda svezu…

(Můj původní plán pro tento článek byl, že bude v pozitivním duchu. Zatím mám pocit, že jsem frustrovaná a pasivně-agresivní. Jestli to není další znamení, že bych se na ty plány měla fakt vykašlat.)

Nejsi všemohoucí…

Ačkoliv někde hluboko v sobě věřím tomu, že existuje něco vyššího, co přesahuje lidskou existenci, odmítám řeči typu: „Já mám prostě v životě smůlu. Asi mi to není přáno. Osud to má ve svých rukách.“ Protože pracuju s lidmi v terapeutickém kontextu, věřím v to, že každý člověk má potenciál žít svůj život tak, aby byl v něm spokojený. Vím, že nemůžu ovlivnit vnější věci, které se mi v životě dějí, ale rozhodně můžu ovlivnit, jak s nimi naložím. Zároveň jsem dost výkonově orientovaná a dá se říct, že cílevědomá. Když se pro něco rozhodnu, tak na tom makám. A umím na tom makat fakt tvrdě, že se mi to většinou podaří. Jenže…přírodu úplně neočůráte. Snažila jsem se. Západní medicína, východní medicína, bylinky, jóga, oprostit se, psychoterapie. Určitě nelituju ničeho, co jsem zkusila – ve finále mi to nijak neublížilo. Zkrátka objektivně existuje příčina, proč nemůžu otěhotnět, akorát se na to přišlo až teď. A aktuálně je asi důležité šetřit čas i energii a soustředit se na to, abych své tělo co nejlépe připravila na umělé oplodnění. Už žádné kejkle a kratochvíle, udělala jsem dost. Někdy si to na sílu musím připomenout, když se mi zázračně v hlavě zrodí plán, co bych ještě mohla zkusit. Staré vzorce se hold lámou těžko…

Jsi žena a funguješ v cyklu.

Zdá se to být takovým „captain obvious“, ale pro mně byla po devíti letech užívání antikoncepce cykličnost opravdu něčím novým, co jsem doposud neznala. Hodně se v poslední době mluví o mužské a ženské energii a její (ne)rovnováze. Až tak moc, že si tím z principu nechci zasírat hlavu. Když jsem dělala rešerši o endometrióze, našla jsem teorii, že k jejímu vzniku přispívá právě dominance mužské energie u žen. Preferuju sice variantu, že jsem k endometrióze měla genetické predispozice, nicméně ta mužská energie mi blízká byla a pořád v něčem blízká je. Je to právě o tom výkonu, o přesvědčení, že všechno zvládnu sama, jsem nezávislá a nepotřebuju ničí pomoc. Nejsem žádná hysterka, nebudu ukazovat emoce, protože jsem přece silná holka. Pozitivní je, že jak to vypisuju, kroutí se mi palce u nohou, jak silně s tím nesouhlasím. Pořád se to učím, ale jestli je vážně jediná věc, za kterou jsem ve všem tom neplodném neštěstí vděčná, tak je to přijetí svého ženského těla. Začínám ho znát dokonale. Užívám si, když mám po menstruaci příliv energie a jdu do toho výkonného módu. Dokonale poznám, že mi proběhla ovulace a že je v pořádku, když mám větší hlad a potřebuju více spát, protože luteální fáze si to žádá. No a očividně jsem potřebovala endometriózu, která mi svými bolestmi při menstruaci dává dost najevo, že prostě potřebuju jenom existovat, starat se o sebe a nechat o sebe pečovat. Moc ráda bych se naučila víc vnímat a poslouchat svou intuici, protože jsem hodně racionální a ráda dělám rozhodnutí založená na faktech. Zkrátka…chci být ženou. Křehkou, citlivou, empatickou, se smyslem pro intuici, pečující a opečovávanou. Ušla jsem v tomhle kus cesty, ale ještě mě pořád velký kus čeká. Myslím, že mateřství k tomu jednou dost přispěje.

Dítě je zázrak.

Pamatuju si, jak jsem tuhle větu slyšela v práci poté, co jsem řekla, že necháváme těhotenství volný průběh. Jasně, chápala jsem jí tehdy, ale myslím, že úplně jsem jí pochopila až nedávno. Biologicky jsme nastaveni na to se rozmnožovat. Naše společnost je pořád v tom tradičním pojetí zaměřená na rodinu. Děti jsou přesahem nás samých. A jak v tomhle vyrůstáme, moc nepřemýšlíme nad tím, jaký to je zázrak, nebo není. Lidé kolem nás mají děti. Možná ne hned, ale časem většinou jo. Až desítky neúspěšných pokusů, promarněných ovulací, selhání podpůrných léků mi otevřely oči v tom, že k početí dítěte chovám největší respekt a úctu na světě. Jak jednoduché se to zdá, tak je to pro mě sakra věda. Závidím všem lidem, kterým to jde/šlo hladce. Mrzí mě, že nejsem jedna z nich. Dítě je dar. A moc si přeju, abych alespoň jeden za svůj život dostala.

Jsi bojovnice.

Chtěla jsem původně napsat bojovník, ale apeluju na tu ženskou stránku, takže jsem bojovnice. Ačkoliv je mi známá definice psychické odolnosti, u sebe samé se mi vždy špatně posuzovala. V rodině mi od dětství říkali, že jsem citlivá. Přebrala jsem to s negativní konotací. Citlivá = slabá = neodolná. Tak jsem se snažila být pravým opakem. Jako každého mě v životě potkalo pár těžkých období. Rozvod rodičů, závislost na alkoholu blízké osoby, úmrtí tatínka. Když přijdete o někoho fakt blízkého, vezme vám to pevnou půdu pod nohama. Tehdy jsem dostala první a snad i poslední záchvat úzkosti, kdy mi celou noc zběsile bušilo srdce a mravenčilo mi v konečcích prstů. V ten moment jsem si uvědomila, že si potřebuju říct o pomoc a začala jsem docházet na psychoterapii. Nejlepší věc v životě (a to neříkám proto, že se tím živím a musím z něčeho platit nájem). To období bylo fakt hnusné a doprovázelo ho spoustu dalších nehezkých věcí, které vůbec nemusely být. Ale byly. Přežila jsem. Teď budu znít jako z nejvíc ezo-psychorozvojové knihy, ale jak mi bylo blbě, chodila jsem na terapii a babrala jsem se ve vlastních sračkách, tak jsem se začala uzdravovat. V té době mi hodně lidí říkalo, jak jsem to dobře zvládla. Dost lidí mi říká teď, jak tu neplodnost skvěle zvládám. Nemám ten pocit, že se to dá nezvládnout. Jasně, mohla bych se sebepoškozovat, nebo mít sebevražedné myšlenky, mohla bych se utápět v alkoholu nebo v drogách. Jenže touhle cestou jít nechci. Rozhodla jsem se z toho teda nepo*rat. Možná někdy trochu připo*rat, ale budu bojovat. Někdy si dám přestávku, abych si odpočinula, ale nechci to vzdát. Jsem unavená, zraněná, občas ztrácím naději, ale nechci to vzdát.

A to je možná to, co mě neplodnost učí nejvíce – být trpělivá a nevzdávat se. S plány, bez plánů, s kontrolou, nekontrolou, ženskou energií, mužskou energií. Pořád tady je naděje, které se budu držet zuby nehty. Protože si nechci ani představovat, co by bylo, kdybych to vzdala. Černá díra? Temnota? Mordor? Tajemná komnata? Nevím, ale poznat to nechci.

Užívejte léto, bojovnice!

P.S. Protože léto je trochu okurková sezóna a budu čekat na různá vyšetření a verdikty, je možné, že se frekvence příspěvků sníží na 1 x 14 dní. Pokud byste ale měly nějaký nápad, co byste si tady rády přečetly, tak mi dejte vědět tady do komentářů nebo na FB.