60. ENDOŠKA ZNOVU NA SCÉNĚ

Přes všechny stimulace, počítání folikulů/vajíček/embryí/zdravých embryí jsem na endometriózu vlastně částečně pozapomněla. Dosavadní průběh IVF dopadl nad očekávání, a tak jsem si říkala, že prostě vydržím dvě menstruace a pak budu mít třeba na rok klid. 

První menstruaci po odběru vajíček jsem dostala za třináct dní. Bylo to hlavně díky progesteronu, který jsem užívala a který menstruaci blokoval. Byla jsem dost zvědavá, jaká bude. Při stimulaci byl menses dost na pohodu, téměř bez bolestí, ale věděla jsem, že s velkou pravděpodobností se situace znovu nezopakuje. A taky, že ne. První dva dny se daly snést. Na hrdinku jsem si nehrála, dopovala se léky, ale normálně jsem chodila do práce a nějak fungovala. Už jsem se radovala, že jsem to zvládla vlastně v pohodě. Jenže pak přišlo další ráno. Ještě před rokem se mi stávalo běžně, že se mi menstruace první dva dny spíše rozbíhala a pak přišel třetí den – napalm. Poslední rok se to změnilo – menstruace se rozbíhala už od prvního dne a nejhůře mi bývalo den druhý. Proto jsem si naivně myslela, že když jsem přežila první dva dny, mám vyhráno. Ani omylem. Další den se mi při čištění zubů neskutečně zamotala hlava, a tak jsem si je čistila na podlaze v koupelně. Celá jsem zbledla, opotila se, polilo mě horko a bolesti uhodily. Po minulých zkušenostech jsem věděla, že nemá cenu zatnout zuby a jet na sílu. Omluvila jsem se z práce a stěhovala se zpátky do postele. Manžel mi nachystal snídani, nahřál polštář na břicho a začalo každoměsíční peklo. V tu chvíli jsem se vážně modlila, ať je to opravdu už předposlední menstruace, protože mi moje klasické Paraleny už vůbec nezabíraly, jak jsem byla zvyklá. 

Když jsem šla měsíc po odběru na kliniku a nerostla mi sliznice, tak jak by měla, začala jsem panikařit, že se vše posune. Nejen, že by mě to štvalo, protože už jsem se neskutečně těšila, že budu poprvé v životě alespoň 14 dní těhotná. Štvalo mě to taky proto, že bych těch menstruací měla absolvovat více, než jsem počítala. A že přece nemůžu každý měsíc volat do práce, že nepřijdu, protože jsem mimo provoz. Naštěstí vše dobře dopadlo a původní plán byl stále na pořadu dne. Stále jsem však měla zamluvený termín operace. Endometrióza mě sice pořád ničí, ale asi ne nijak závratně více než obvykle. Stála jsem si tedy za původním rozhodnutím – první IVF, pak případně operace. A tak jsem měsíc před plánovaným termínem volala na endoporadnu ohledně definitivního zrušení. Měla jsem termín kontroly za dva týdny, proto jsme se se sestřičkou domluvily, že s panem doktorem osobně zkonzultuju další postup a projdeme výsledky magnetické rezonance, které jsem stále neznala. Termín se blížil a já začala být nervózní. Jak endometrióza porostla? Nebyla hloupost zrušit operaci? Nenajdou mi zase nějaké nové ložisko, které by mi zabránilo v transferu? Kladla jsem si spoustu otázek, ale snažila jsem se nad nimi příliš nepřemýšlet.

Týden před kontrolou mi volalo neznámé číslo. Pan doktor z endoporadny. Chtěl si ověřit, zda platí zrušení operace. Povykládala jsem mu, jak jsem se rozhodla, podělila se s ním o dobré zprávy v podobě šesti zdravých embryí a dostala nadšenou gratulaci. Už už jsme se loučili, že se teda ozvu v případě potřeby, když jsem upozornila, že se máme příští týden vidět a že neznám ještě výsledky magnetu. Pan doktor mě poprosil, ať chvíli počkám, že se na to mrkne. A bylo ticho. Delší, než bych chtěla. A pak spustil. Podle původního předpokladu mám opravdu endometriózu vrostlou do střeva. Poměrně rozsáhlou. A že si není jistý, jestli mi nehrozí stenóza (zúžení střevní stěny), což by byla kontraindikace k transferu. Že se může stát, že ta endometrióza v těhotenství zbytní a pokud bych ji měla v nějakém místě obrostlou z více stran střeva, mohlo by dojít k jeho ucpání. Závěr katastrofický: o miminko bych přišla a já skočila do konce života s vývodem ze střeva. Připadala jsem si, jako by mě někdo trefil z výšky deseti metrů mokrým hadrem přes obličej. Pan doktor se snažil být optimistický – podle příznaků a i podle magnetu to nevypadá, že bych byla ten případ, nicméně podcenit to nechtěl. Dal mi kontakt na paní doktorku z gastrochirurgie s doporučením na rektoskopii. Ta by měla rozpoznat, jak to vypadá a rozhodnout, jestli můžu těhotnět, nebo ne. Kontrolu na endoporadně jsme zrušili a až budu mít výsledek, mám mu napsat mail. Ptala jsem se ještě, jak dlouhé jsou čekací lhůty, jestli je reálné stihnout ještě transfer v listopadu. Uklidnil mě, že termíny dávají poměrně za krátkou dobu a že si myslí, že by to mělo být v pohodě.

Jak se asi dá předpokládat, tahle zpráva mi zlomila srdce. Znovu se mi rozpadlo přesvědčení, že to nejhorší už máme za sebou. Že endometrióza sice může zabránit v zahnízdění miminka, ale že alespoň dostanu šanci to zkusit. Už poněkolikáté tento rok jsem byla postavena před fakt, že si to prostě nenaplánuju. Že se můžu pokoušet, ale endometrióza se mi pokaždé vysměje do obličeje. Plakala jsem. Plakala jsem každý den asi dva týdny. Měla jsem toho plné zuby. Tohle rozpoložení ještě posílil fakt, že když jsem se chtěla objednat na rektoskopii, dostala jsem termín za skoro čtyři týdny. Paní doktorka měla dovolenou. To je pochopitelné. Co mě ale naštvalo, že jsem nedostala hned termín vyšetření, ale termín úvodní konzultace. V tu chvíli jsem věděla, že listopadový transfer nestihnu. Že v ideálním případě prosinec, a to kdo ví, jestli. Byla jsem nejen zhroucená, ale už pořádně naštvaná. Poslední rok mám pocit, že jen někde roztahuju nohy, nebo si s někým povídám o tom, co mi je a mezitím ještě neskutečně dlouho čekám. Frustrovalo mě taky to, že jsem nebyla vůbec schopna předpovědět, jak to dopadne. Obě varianty mi přišly stejně pravděpodobné. Operace x transfer. Telefonát s doktorem mám už úplně v mlze, takže nejsem schopna si vybavit, jestli působil pozitivně, nebo mě spíše nechtěl rozsekat po telefonu. Každopádně já nebyla pozitivní ani trochu. Spíše jsem to viděla všechno tak trochu černě…

Tento článek píšu dva dny před konzultací k rektoskopii. Dříve jsem o tom nebyla schopna psát, bylo to pořád moc bolavé. Už nejsem zhroucená. Zkrátka jsem to přežvýkala jako obvykle. Vím, že víc už pro to udělat nemůžu. Přeju si nejvíce na světě, abych na ten transfer šla. V prosinci, v lednu, zkrátka někdy. Nechci na operaci. Nechci si nechat řezat do střev a do močového měchýře. Nechci čekat na další termín operace půl roku a těhotnět za další rok. Jak k tomu přijde našich šest miminek? Usilovně na ně myslím. Myslím na to, jak se chci stát co nejdříve mámou jednoho z nich. Zároveň si říkám, že kdybych náhodou musela na operaci, možná by se mi vážně ulevilo. Mám za sebou další menstruaci a díkybohu, že to vyšlo na podzimní prázdniny, kdy jsem měla volno. Jak jsem tady jeden večer brečela bolestí, říkala jsem si, že jestli na tu operaci půjdu, tak si snad nechám předepsat znovu antikoncepci, protože jestli tohle mám vydržet další půlrok, tak to potěškoště. Nemluvě o tom, že tento měsíc jsem snad až do ovulace na střídačku krvácela nebo špinila. Endometriózo, mám tě plnou pr…zuby! Najít si k tobě nějaký vztah je pro mě aktuálně naprosto nemožným úkolem. 

Ale vracím se v myšlenkách zpět k těm zamraženým miminkům. Nelituju toho, že jsem operaci zrušila a šla první zkusit IVF. Nelituju ani minutu, protože kdo ví, jestli bychom měli takhle nádherný výsledek třeba za rok po operaci. Navíc ta embrya už reálně existují a i kdyby se s mým tělem stalo kdo ví co, náhradní mateřství je možnost. Pořád možnost mít vlastní děti. A tímhle se snažím uklidňovat, když mě přepadají katastrofické scénáře. Víc aktuálně nemám…