S panem doktorem z endoporadny jsme se rozhodli, že v rámci přesnější diagnostiky endometriózy a umístění jejích ložisek podstoupím magnetickou rezonanci. Není to vyšetření, které musí absolvovat každá žena s endometriózou, ale ve specializovaných centrech bývá poněkud běžné. Notabene, když je podezření, že je endo uchycená na střevech, nebo na jiných orgánech. Původně jsem si myslela, že zároveň s magnetickou rezonancí půjdu i na kolonoskopii, ale k té by se zřejmě přistoupilo jen tehdy, pokud by magnetická rezonance neukázala, že původcem mých trávicích obtíží je endometrióza.

O magnetické rezonanci jsem toho dopředu příliš nevěděla. Zkrátka jsem to viděla párkrát v Dr. Housovi – vrazí Vás do tunelu, udělají snímky a hotovo! Ani jsem si to dopředu negooglila. Stresovala mě spíše kolonoskopie než magnet. Přece jen nejsem klaustrofobická a x vyšetřeních už jsem absolvovala, které měly k příjemnosti dost daleko. Vzhledem k tomu, že magnetická rezonance není standardem každé nemocnice (i když jsem se dozvěděla, že jich v Moravskoslezském kraji je 14, nicméně chybí personál, který by ji obsluhoval), jsou na ní poměrně dlouhé čekací lhůty. Nebyla jsem objednána přímo, když jsem byla v endoporadně, protože na magnetu měli dovolenou. Bylo mi řečeno, že mám počkat a sami se s termínem ozvou. A tak uběhl měsíc a já už ani nepočítala, že bych to stihla dříve než na konci září. A najednou telefonát a že termín za čtyři dny – v NEDĚLI! Raději jsem se přeptala, že jsem dobře slyšela, ale jo. Sestřička mi poslala recept, nakázala mi přijít na lačno a s doprovodem. Proto jsem vydedukovala, že mi zřejmě budou dělat i kolonoskopii, protože ta se dělá pod narkózou, a to byste doprovod domů měli mít. Můj největší stres byl, že nebudu moct snídat a obědvat, a jak to jako zvládnu?! To jsem netušila, že v rámci čištění střev pomocí projímacího léku musím přestat jíst už den předem. Byla jsem objednána v neděli na 13.00 a poslední povolené jídlo byla snídaně v sobotu ráno. Já jím běžně cca co 4 hodiny denně, a tak představa 30 hodin bez jídla byla teda dost příšerná.

Nakonec jsem byla překvapená, že to tak hrozné nebylo. Samozřejmě se střídaly pocity hladu, ale dost jsem se prolívala vodou a sladkým pitím (ať mám aspoň nějaké cukry). Co bylo asi na celé té přípravě nejhorší, tak ten projímací lék. Vonělo to nejvíc sladce a lahodně. Pamatujete si sirup Panadol? Tak přesně tak. Ale ta chuť? To bylo něco odporného. Přeslazené, koncentrované a navíc toho bylo s vodou cca půl litru. Pak se během další hodiny musel vypít litr jiné tekutiny – čaje, minerálky, vody. No a potom od znova to samé. Zkrátka během čtyř hodin do sebe musíte nalít 3 litry tekutin. Proč? Nebudu zabíhat do detailů, ale projímadlo plnilo svoji funkci na 1000%, a tak je potřeba dostatečně pít, abyste kromě hladu nebojovali ještě s dehydratací. Nakonec to tak hrozné nebylo. Ten čistící proces trval nějakých pět hodin, normálně jsem se vyspala a ráno už to bylo relativně oka. 

Samotné vyšetření nebyla žádná katastrofa. Trvalo to celkově asi 50 minut. Nejprve vypisujete informovaný souhlas, že nejste klaustrofobičtí, nemáte nějaký kovový implantát, alergii na léky a jestli nejste těhotná. Musíte sundat všechny kovové věci – šperky, prstýnky, náušnice atd. V kabince jsem si odložila do kalhotek, dostala nemocničního andělíčka a pan laborant mi napíchl kanylu. Aby šlo v břiše a pánvi všechno dobře vidět, museli mi podat kontrastní látku – proto ta kanyla. Pak si mě převzala už paní doktorka, vysvětlila mi průběh celého vyšetření, co potřebují zobrazit, pochválila mého pana doktora z endoporadny, jak je moc šikovný, a dokončila přípravy. Kromě kontrastní látky mi totiž ještě naplnila pochvu a konečník gelem, aby mohli přesně vidět, kde moje ložiska a srůsty jsou, obzvlášť která část střeva je zasažena. Proto tedy ta očistná příprava – je potřeba mít prázdná střeva, aby se gel dostal na co nejvíce míst. Byla to rychlovka, mohla jsem si nechat kalhotky a nebyl to žádný dyskomfort. Pak si mě převzal znovu pan laborant, položil mi na břicho a pánev kovové cívky (takové pláty), dostala jsem na uši sluchátka a do ruky balónek, kdyby mi bylo špatně. Pak už byl úkol jednoduchý. V klidu ležet cca 20-25 minut. Kromě kontrastní látky mi ještě před prvním měřením vstříkli do žíly látku tlumící pohyby střev (přece jen když vás naplní gelem, může se stát, že to bude chtít ven). Ta způsobuje rozmazané vidění, proto je potřeba mít v těhle případech s sebou doprovod a neřídit zpět auto. První měření trvalo asi cca 5 minut. Pak jsem dostala do sluchátek pokyn, ať na 15 sekund zadržím dech. Znovu mě vytáhli, vstříkli kontrastní látku a pak už jsem bez přerušení ležela cca 20 minut, v rámci kterých proběhla dvě měření – dvakrát jsem musela znovu zadržet dech. Asi jediné dvě nepříjemné věci byly: a) hluk – ta mašina je neskutečně hlučná. Sluchátka nesluchátka. Nejdříve jsem si říkala, jak v takovém randálu vydržím 20 minut, ale nakonec jsem si zvykla, b) asi než začala pořádně účinkovat látka zpomalující střevní peristaltiku, trochu mě tlačilo břicho a měla jsem strach, že budu muset odběhnout na záchod. Ale nakonec to úplně ustalo. No a to bylo všechno! Pak mě z tunelu vytáhli, oddělali cívky, vytáhli kanylu a já jsem se mohla oblíknout a jet domů.

Musím neskutečně pochválit personál nemocnice. Všichni byli moc milí – jak pan laborant, tak paní doktorka. Všechno vysvětlovali, uklidňovali mě, ptali se průběžně, jestli je všechno v pořádku a pan laborant mi ještě pochválil žíly, haha. Paní doktorka mi i vysvětlila, proč tahle vyšetření dělávají o víkendech. Když Vás naplní gelem, který se ne celý vstřebá, bude Vás to pudit na záchod. A tak to nedělají přes týden, kdy je narvaná čekárna, ale pěkně o víkendu, kdy máte čekárnu i záchod pro sebe. Což mi přijde extrémně ohleduplné. Zkrátka pokud Vás toto vyšetření čeká, není třeba se ničeho bát. Jen možná doporučuju si vzít náhradní kalhotky s sebou. Ačkoliv mi paní doktorka dala do kalhotek buničinu, ať si je nezašpiním gelem – nestačilo to.

Výsledky jsem zatím žádné nedostala, mám konzultaci na endoporadně až koncem října, a tam si to vše řekneme. Nijak mě to nestresuje. Kdyby byl nějaký problém, beru to tak, že se mi ozvou. Mám radost, že to mám za sebou a doufám, že tímto diagnostická část končí a kolonoskopie nakonec nebude potřeba. Z toho vyšetření jako takového strach nemám, ale představa opětovné hladovky a pití toho sladkého dryjáku? Tak ta se mi zamlouvá o dost méně…