10. JSEM VLASTNĚ PŘIPRAVENA BÝT MÁMOU…?

(Tento článek vznikl v květnu 2020)

Snažím se otěhotnět přes dva roky. To je dost dlouhá doba. A pořád někdy přemýšlím nad tím, jestli jsem vlastně na to mateřství připravená. Nebo takhle…dá se na to vlastně nějak připravit? 

Kdy je ten správný čas?

Pokud mluvíme o plánovaném těhotenství, tak většinou se snažíte rozmyslet, kdy už se chcete přestat chránit a nebráníte se dalšímu členu rodiny. Někdo to má naplánované dlouho dopředu (chci mít první dítě v šestadvaceti), někdo má jasné pořadí (první zaměstnání, něco si našetřit, pak svatba a potom dítě) a někdo si dává magickou hranici (do třiceti chci mít dítě). Moje maminka mě měla v třiadvaceti. Měla rok po vysoké škole, rok po svatbě – zkrátka značka ideál. Když jsem se stěhovala v pětadvaceti z domu, mojí mámě bylo 48 a neskutečně si začala užívat život. Byla prostě mladá, byla finančně zabezpečená a začala si plnit své sny a cestovat po světě. Hrozně se mi to líbílo a vždycky jsem říkala, že chci mít děti mladá, abych si pak mohla života užívat jako moje máma. 

Můj vysněný věk pro první dítě bylo 26 let. Přišlo mi to tak nějak…v pohodě. Říkala jsem si, že už budu mít po škole, budu už nějaký rok pracovat, zřejmě budu vdaná, takže ideální čas stát se mámou. A pak to přišlo…bylo mi 26, to léto jsme procestovali od severu po jih Itálie, navštívila jsem vysněný New York a o pár měsíců později můj muž odstátnicoval a nastoupil do práce. Pak přišla ta debata s velkým D. Nevím, jestli jsem v té době byla opravdu připravena otěhotnět a chtěla dítě, nebo to byla prostě součást plánu. Navíc v té době jsem nastoupila do psychoterapeutického výcviku, který trvá sedm let, a říkala si, že asi není úplný ideál první rok otěhotnět a starat se o malé dítě. I přesto jsem antikoncepci vysadila. No a čas běžel. 27, 28, 28,5….no a co nevidět je mi 29. To už je jen krůček k té třicítce. A nevím, jak je to pro jiné ženy mého věku, ale pro mě je to jakási magická hranice. I spousta gynekologů ji za magickou považuje. A mě to dost začíná stresovat. Protože ve třiceti…to už bych mámou asi měla být, ne? Navíc bych chtěla mít víc než jedno dítě a říkám si, že bych se teda měla co nevidět rozrodit, abych to stihla. Protože přece mít dítě po pětatřicítce je už dost riskantní. 

Současná společnost je pro nás ženy trochu past. Nejsem žádný zastánce toho, že žena by měla budovat kariéru a začít plodit děti po čtyřicítce. Vím, že biologicky je naše tělo nejvíce připravené na těhotenství mezi 20. a 25.rokem. Pokud studujete vysokou školu, je to trochu nereálné, protože já vždycky razila heslo, že chci, abych založila rodinu až, když budu mít vyřešenou ekonomickou situaci. Jsem ráda i za ženy, které se staly matkami až v pozdějším věku a zvládají to. Je to rozhodně jiné, než když porodíte v pětadvaceti, ale jde to. Nedávno jsme se o tom bavily s kamarádkou. Že si zjišťujeme, v kolikati letech otěhotněly různé celebrity nebo ženy v našem okolí a utěšujeme se tím, že přece ještě máme čas. Že to půjde i později a věk nemusí nutně znamenat problém…navíc s přibývajícím věkem se mi ta hranice posouvá. Dříve by pro mě bylo nepředstavitelné nemít v 29 letech dítě. Teď si to říkám, že do třiceti bych fakt chtěla. A umím si představit, že když to do třiceti nevyjde, posunu si tu hranici k pětatřicítce. Protože to by snad ještě mohlo být “v klidu”. 

Mentální příprava…

To, že tělo je připravené a schopné otěhotnět, je věc jedna. Pak je tu taky ta hlava, která to může mít jinak. Evolucí máme dané, že po narození potomka se u nás spouští mateřské pudy a tzv. Intuitivní rodičovství. A ono to většinou nějak dobře dopadne, protože máte devět měsíců se na to nějak připravit (a ono to je prý ve finále stejně všechno jinak). A někomu je dopřán i ten luxus v podobě toho plánovaného rodičovství, kdy si to vědomě rozhodnete, že se rodiči stát chcete. Má to pro mě ale jeden otazník…jak to vlastně poznat? 

V jednom z předchozích článků jsem psala, že zhruba půlroku po vysazení antikoncepce se mi zpozdila menstruace a já si fakt myslela, že jsem těhotná. A dost mě to vyděsilo. Protože najednou jsem se začala konfrontovat s tím, že mám ráda svůj bezdětný život. Hodně cestuju, jsme doma finančně soběstační, rádi jíme a rádi jezdíme degustovat jídlo, bavíme se s kamarády a můžeme se prostě uprostřed dne zavřít do ložnice a pěstovat funkční sexuální život bez toho, aniž bychom někoho omezovali. Pak tady byl ten výcvik. Pak tady byla práce, kterou jsem ráda dělala. Pak přišlo zasnoubení. Plánovali jsme velkou předsvatební cestu, na které bych nechtěla být těhotná. A taky svatbu, kterou bych si chtěla užít. Taky jsem dost zhubla a byla nejspokojenější ve svém těle a to tělo si chtěla užít. Prostě vždycky bylo něco, kdy jsem si říkala, že se vlastně to těhotenství moc nehodí. Zároveň jsem po něm dost toužila. Ale možná to spíš bylo o tom, že mě frustrovalo to, že to nejde. A že pak přijde jednou čas, kdy budu opravdu chtít a už na to budu nastavená a budu myslet jen na dítě, a nepůjde to. 

Těsně po tom, co mi doktor řekl o umělém oplodnění, jsem byla se svojí mámou na pár dní v Irsku. Máme spolu moc hezký a upřímný vztah, takže samozřejmě o mých peripetiích věděla. A tehdy mi řekla, že si myslí, že prostě na to mateřství ještě nejsem připravená a že ono to pak půjde samo. Hezky k tomu nasedla i myšlenka lektorky hormonální jógy, která razila heslo, že děti si své rodiče vybírají a přichází k nim, až se samy rozhodnou. Zní to dost ezo a nechápejte to špatně. Nejsem typ člověka, co mluví o andílcích a létajících dušičkách. Často to mám tak, že na to sedí věta z mé oblíbené knížky: “Až se to mimino narodí, tak ho pořádně zbacám za to, kde se tak dlouho couralo”. Ale vlastně věřím v nějakou moudrost přírody a že ten správný čas přijde, až přijít má. A docela mě uklidňuje představa to nechat v rukou toho mimina, ať si lítá ve vesmíru v oblacích nebo nevím, kde všude. Já se za těch x měsíců přesvědčila, že já o tom rozhoduju pramálo…

I choose…

Když přišla doba pandemická a zůstali jsme doma, začali jsme dítě více řešit. To už víte. Pro mě to byl také prostor cvičit jógu a taky trochu relaxovat a meditovat. A pamatuju si, že zhruba začátkem května jsem meditovala podle jedné paní na YouTube a součástí té meditace bylo říct si větu I choose (Volím si…) a doplnit si podle sebe. A mě jako první napadlo “I choose to be pregnant.” (Volím si být těhotná). Přišlo to hrozně automaticky a samotnou mě to překvapilo. A najednou jsem to věděla. Jsem fakt připravena stát se mámou. A to je vlastně ta jediná věc, kterou si můžu sama rozhodnout. Nevím, kdy otěhotním, ale vím, že kdybych otěhotněla teď, tak jsem ochotná převzít na sebe novou roli a vzdát se toho bezdětného života, který fakt miluju. Zároveň si ale umím představit, že si ho budu moct ještě pár měsíců užít, protože svatba, výcvik a tak.

Větou “I choose…” bych chtěla skončit. Přála bych totiž všem ženám, aby měly tu možnost zvolit si, kdy je pro ně ten pravý čas. Ať je to v osmnácti nebo v dvaačtyřiceti. Aby si mohly bez výčitek zvolit posunutí věkové hranice, kdy se chtějí stát matkami. Protože se to mění. Někdy nám to mění vnější podmínky a někdy nám to mění ta naše vnitřní (ne)nastavenost. Přála bych taky všem ženám, které se potýkají s neúspěšným otěhotněním, aby si mohly zvolit jen na základě svých a partnerových přáních, jak se s danou situací vypořádat. Taky bych jim přála, aby si v té černočerné tmě, kdy je člověku fakt příšerně, mohly zvolit možnost “I choose to let it go” – Volím si nechat to plynout. A ono by to fakt fungovalo…