Čekání na godota

Před pár dny oslavil náš chlapeček své první narozeniny. Musím přiznat, že celé to období kolem jeho prvního roku je pro mě poměrně emotivní. Víc než kdy jindy jsem se v myšlenkách vracela ke dni, kdy přišel na svět a cítila extremní vděčnost za to, že už rok jsme rodiči. V den narozenin jsem dostala chuť napsat i tady na blog. Nějak jsem zavnímala puzení s Vámi zasdílet, že i po roce myslím na své blogové „bejby“ a taky si skrze tento Hynkův milník připomínám, jak ta cesta k němu byla náročná a pro mnohé z Vás stále ještě náročná je.

Přemýšlím, jak celý tento post pojmout. Přiznám se, že v tuto chvíli vůbec netuším, jestli je to jednorázový výkřik do tmy, nebo příslib nové blogové kapitoly. Během posledního roku mě několikrát napadlo, že bych chtěla sepsat své myšlenky k tomu, jak je mateřství transformační, jaké výzvy přede mě staví, jak je kojení „tough shit“ a jak mi z přemíry informací o tom, jak mám o své dítě pečovat a jak jej vychovávat, jde hlava kolem. Zatím jsem to ale neudělala. Má to tři důvody: a) když jsem volný čas měla, často jsem jen koukala do mobilu/na seriál/do knížky nebo si zkrátka užívala, že nic nemusím; b) mateřství je pro mě vážně křehké. Nejen protože jsem na něj dlouho čekala a nepovažuju ho za samozřejmé. Je to zejména kvůli k tomu, že když se rozhodnete s někým sdílet, jak své dítě kojíte/uspáváte/krmíte/opečováváte, dost často dostanete komentář, jak byste to měli dělat jinak. Přiznám se, že jsem se s tím občas setkávala v okruhu svých známých, a tak mě naprosto odradilo sdílet to s internetovým světem plných neznámých lidí. Vím, že se pro Hynka snažím dělat maximum a dělám to tak, jak umím – přesto mě občas nějaký komentář/rada nahlodala, jestli to teda nedělám úplně blbě. Péče o duševní zdraví mi v roli mámy přijde naprosto klíčová, a tak jsem se odmítala vystavovat případné nepohodě, když to nebylo nutné; c) jak sdílet svoji zkušenost s mateřstvím, abyste o svém dítěti neprozradili příliš? Jak zajistit, aby jednou až bude větší, nepřišel s tím: „Mámo, neznámí lidé vědí o mém dětství víc než mí kamarádi!“ Napadá mě jedna elegantní varianta – sdílet opravdu jen to moje. Moje myšlenky, moje pocity, moje vnímání. Hodně mně jako mámě pomáhalo a stále pomáhá inspirovat se zkušenostmi jiných matek a vybrat si tak tu svoji cestu. S tím, že mám na paměti, že každé dítě je jiná a každá máma je jiná. To, jak jim to bude fungovat, je směsice spousty faktorů. Jo, vím to a stejně se občas porovnávám (a Hynka taky, i když vím, že žádné jiné dítě nemůže být jako Hynek, protože ten je jen jeden!). Každopádně by mi pomohlo vědět, zda by Vás pokračování blogu tímto směrem bavilo, nebo je to už úplně mimo. Se svoji energií se snažím zacházet moudře, tak ať ji neplýtvám na něco, co není užitečné.

Co Vám ale chci dnes určitě napsat, že Hyneček je báječný! Mám moc ráda jeho povahu. Fascinuje mě, jak je zvídavý a jakým způsobem objevuje svět. Miluje pohyb a i když ještě nechodí (jen kolem nábytku), udržet ho na místě je mission impossible. Baví ho auta a dopravní prostředky obecně, má rád pejsky a ptáčky, rád si s námi čte knížky a v poslední době si nejraději hraje na schovávanou. Zatím patří mezi klidnější děti, v neznámém prostředí je spíše opatrnější a pomalu ho začínají zajímat i ostatní děti. Je to jedna velká radost – mít takového chlapečka doma. Mně v mateřství pomáhají tři mantry: a) je to jen fáze; b) vše má svůj čas, i když jsem někdy netrpělivá; c) když chci, ráda si řeknu o radu. Nakonec se ale snažím poslechnout svůj úsudek a dělat ty věci tak, jak mně osobně dávají smysl a je mi v nich dobře. Někdy mi to jde lépe, někdy hůře. Každopádně když je hodně zle, tak se o ně můžu opřít. Protože co si budem – když nemám zabezpečeny všechny své základní potřeby (jídlo, spánek, čas pro sebe), náročné dny se mi zvládají o to hůř.

Ačkoliv poslední rok utekl jako voda , téma neplodnosti pořád někde v pozadí je. Včera jsem byla u praktika na preventivce, aktualizovali jsme moji anamnézu a zazněla „primární sterilita“. S dítětem se už to poslouchá mnohem lépe, ale každá zmínka o neplodnosti, IVF, endometrióze mě v myšlenkách vrátí zpět. Také jedna z mých nejbližších kamarádek aktuálně prochází procesem IVF a já to s ní vlastně hodně žiju. Procházet neplodností pro mě byla nejnáročnější životní zkušenost. Čekání na Godota…s nejistotou, jestli dorazí. V našem případě to byl happyend. Myslím ale na stovky dalších párů, kteří stále čekají. A čelí debilním kecům. Vlastním strachům. Zklamání. Pocitům nedostatečnosti. Sněhobílým těhotenským testům. Stále jsem v myšlenkách s Vámi! ❤ 

40 týdnů lásky (37 v břiše a 3 na světě).

Mějte krásný advent a díky za všechno! ❤ 

Asi jste si všimli, že minulou středu se na blogu neobjevil žádný článek, ačkoliv jsem avizovala, že ještě dva v záloze mám. Má to jednoduché vysvětlení…můžete si naplánovat spoustu věcí (ti, kteří prochází neplodností, vědí), ale vesmír to pak zařídí úplně jinak. A tak v neděli, 19.11., v 9.16 přišel na svět náš syn Hynek.

Očividně jsem neměla být ušetřena celkového zážitku z porodu. Když mi po operaci řekli, že budu rodit plánovaným císařem, tak jsem si oddechla, že aspoň nezažiju ty kontrakce. Houby houby, zlatá rybko. Začalo to nenápadně. Prvně se mi poprvé za celé těhotenství vyhodilo akné na bradě. Říkala jsem si, že se asi něco blíží a mění se hormonální hladiny v těle. V úterý jsme byli na registraci v porodnici. Chlapeček sice stále narvaný hlavou dole, ale to už byl posledních pár týdnů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl narodit dříve. Ve středu mi začala odcházet hlenová zátka. To už jsem znervózněla. Konzultovala jsem to se svojí doktorkou a ta říkala, že je to 50:50 – porod se může začít rozjíždět, ale taky klidně můžu v tomto týdnu fungovat bez zátky až do porodu. Ve čtvrtek jsme byli v divadle. Raději jsme do kufru vzali tašku do porodnice. V druhé půlce představení jsem začala mít křeče do celého břicha. Ajaj. Naštěstí jsem to doma ve sprše rozehnala a spala do rána jako miminko. Pátek byl klidný. Měla jsem ještě výcvikovou supervizi, na kterou jsem se už připojila raději online. Kopřivnice je sice od Ostravy, co by kamenem dohodil, ale riskovat jsem nechtěla. V sobotu ráno v pět mě vzbudila kontrakce do zad. Za nějakou dobu další. Raději jsem se odebrala do sprchy a tam se pro jistotu oholila, kdybych náhodou dnes rodila. Sprcha nepomohla, ale ani kontrakce nezintenzivnila. Znovu jsem byla připojená na online supervizi a během každé hodiny měla asi čtyři kontrakce. Před spaním jsem to ještě konzultovala se svojí doktorkou, která říkala, že to zatím na porod v běhu nevypadá, ale jestli máme pochybnosti, tak ať jedem do porodnice. Byla jsem odhodlaná to zaspat jako ve čtvrtek. Samozřejmě jsem si ale pro jistotu večer umyla hlavu – kdo je připraven, není překvapen…

Zhruba v jednu ráno mě vzbudila fakt obří bolest, která trvala déle než ty předchozí. Šla jsem na záchod a cítila tlak na konečník. V ten moment jsem už přestala být optimistka, že porodím 1.12. Na druhou stranu jsem vnitřně necítila, že tohle je ONO. Každopádně mi začaly kontrakce každých 10 minut, a to už jsem zburcovala svého muže, že raději jedeme. Nechtěla jsem dojít do bodu, kdy to zanedbám, budu rodit přirozeně a celá se potrhám. Do porodnice jsme dorazili asi o pul druhé v noci. Sestřička na příjmu v ne úplně dobré náladě. Natočila mi monitor, kde jsem z nervozity pořád pípala, že mám vysoký pulz, na což ona reagovala: „Vy jste hned ze všeho nervózní. Uklidněte se.“ Spolkla jsem všechno, co jsme si v tu chvíli myslela. Na monitoru se kontrakce nenatočily. Pak přišla lékařka, udělala mi ultrazvuk, vnitřní vyšetření a přišlo se na to, že můj čípek už neexistuje, jsem otevřená na prst a miminko už má hlavičku v porodních cestách. Nabídla mi, že buď mě do rána hospitalizují a uvidí se, jestli se nerozjede porod. Nebo je druhá varianta, že pojedeme domů a pokud by byly kontrakce po pěti minutách, vrátím se zpátky. Tím, že cesta do porodnice byla na deset minut, rozhodla jsem se jet domů.

Doma pak začala slušná partoška. Kontrakce se zpravidelnily, ale pořád byly velmi krátké a ne vždy stejně intenzivní. Nejhorší pro mě byla bolest v křížích, u některých se přidala bolest podbřišku. Zhruba od pěti od rána už začal být tlak na konečník nesnesitelný. Nechala jsem svého muže spát a šla do vany, jestli to nebude lepší. Nebylo. V 6.15 jsem volala své doktorce, že asi rodím a že nevím, jestli jet, protože kontrakce mám sice po pěti minutách, ale velmi krátké a s jinou intenzitou. Doktorka zavelela, ať jedem. Vzbudila jsem manžela, dobalila si věci a ještě ho poslala na procházku se psem, protože by to chudák nedal, že ho podruhé necháváme samotného doma a bez venčení. Načasování nám nehrálo do krámu, moje máma byla zrovna v lázních, měla jsem vracet až v úterý – ta se obvykle o Frankieho stará, když jsme pryč.

Do porodnice jsme dorazili před půl osmou ráno. Na příjmu se vystřídaly sestry a pro mě bylo milým překvapením, že jsem tam potkala svoji známou. A to byl hned jiný přístup. Znovu mi natočily monitor a hned už vypisovaly papíry k příjmu a nástupu. Na monitoru se ukázaly krásně pravidelné kontrakce a já věděla, že teď už je to ono. Chybělo tedy rozseknout jméno. Ano, pořád jsme nevěděli. A protože ta moje známá, která tam s námi byla, má za manžela Hynka, brali jsme to jako znamení. Na příjmu mě vyšetřila doktorka s tím, že jsem otevřená na cca 3 cm a že mluvila s mojí paní doktorkou, která už je na cestě a do hodiny tu bude. Byla jsem nejvděčnější na světě, že i ve svém volnu mě bude rodit někdo, s kým jsme to devět měsíců plánovaly. Protože nebyl volný žádný porodní box, zůstali jsme na vyšetřovně a začali se pomalu mentálně připravovat na porod. Volali jsme manželovým rodičům, že rodím, jestli by mohli vyzvednout psa. To byli jediní lidé, kteří věděli, že rodím. Zbytku jsme to chtěli dát jako překvápko. Za chvíli za mnou přišla sestřička, se kterou jsem se potkala už loni po operaci a strašně jsme si sedly. Bylo super, že i ona si pamatovala mě a já věděla, že lepší „dream team“ se mi v porodnici poskládat nemohl. Přes příjem, sestřičku i moji nejlepší doktorku. Zavedli mi kanylu a dostala jsem něco na zastavení kontrakcí – bylo potřeba, aby si děloha odpočinula a k operaci nebyla tak tvrdá. A pak už bylo dobře. Zavedla mi cévku, dostala jsem kompresní punčochy, andělíčka, čepici na hlavu a čekalo se na devátou hodinu, kdy byl naplánovaný císař. Mezitím se za námi stavila moje paní doktorka, která mě uklidnila, že je dobře, že si chlapeček řekl sám, kdy chce na svět. A že bude vše v pořádku. Starosti nám oběma dělala váha – na úterní registraci byl odhad 2400g, což pro bonding je třeba alespoň 2500g. Nicméně porod byl v běhu a nezbývalo, než doufat.

Odvezli mě na sál, manžel se šel převlíknout a mezitím si mě vzali do parády anesteziologové. Napojili mě na všechny možné přístroje a pak jsem si měla sednout, zakašlat a píchli mi do zad anestezii. Podotýkám, že velmi bezbolestně, až jsem byla sama překvapená. To už byla zpátky moje oblíbená sestřička a držela mě za ramena a hladila mě, abych při vpichu sebou neškubla. Co bylo super, že jsme s sebou měli na flashce náš playlist k porodu. Domluvily jsme se tak s naší doktorkou, která říkala, že nerada operuje v tichu. Takže když mi píchali anestezii, začal zpívat Marilyn Manson „Sweet dreams“. Pan anesteziolog se nad tím trochu podivoval, ale mně to přišlo dost vtipné. Velmi brzo jsem začala cítit, jak mi tuhnou nohy a brzy jsem je necítila vůbec. Přišla ještě kontrola, kdy mi na různá místa přikládali led, aby se otestovalo, že anestezie funguje jak má. Prý umrtvení receptoru bolestí působí i na receptory vnímání teploty.

Pak už za mnou přišel manžel, který se posadil k mé hlavě. Šlo se na věc. Moc jsem ocenila, že mi celou dobu říkali, co se se mnou bude dít, že ucítím různé tahy a tlaky a vždy mi to anesteziolog demonstroval na rameni, abych byla připravená na to, co přijde u břicha. Byl to docela humorný zážitek, protože pan anesteziolog byl dost sdílný a zatímco mi řezali břicho, tak jsme se dostali v debatě k Michaelovi Jacksonovi a fámám, že byl zřejmě pedofilní. A pak zavelela paní doktorka, že vytahuje miminko. V 9.16 přišel za tónů „Bad Guy“ od Billie Elish na svět náš Hyneček. Ještě než jsem ho viděla, slyšela jsem jak pláče, začala jsem instantně brečet. Dojímám se i teď, když to píšu. Položili mi ho na břicho, aby mohl dotepat pupečník a manžel se na něj mohl přes plentu podívat. Krom chlapečka viděl i můj vnitřek břicha, haha. Když dotepal pupečník, sestřička zabalila Hynečka do deky, dala mu čepičku a byl hned na mě. Nádherný chlapeček. Opravdu nádherný. A to už jsme s manželem plakali oba. Všichni nám na sále gratulovali, moje oblíbená sestřička se zhostila fotografování a užívali jsme si první společné chvíle. Hynek se trochu nalykal plodové vody, tak občas ublinkával, tak sestřička spolu s manželem šli nechat chlapečka zkontrolovat a při jednom ho zvážili. Trnula jsem hrůzou. Zbytečně. Hynek měl krásných 2700g – pořád je to drobek, ale věděli jsme, že velké dítě prostě mít nebudeme. Pak mi ho vrátili na prsa a doporučili nechat přisát až na bondingovém pokoji, aby se chvíli rozdýchal. Každopádně vše bylo v pořádku, a tak nebránilo nic tomu mě došít a jít se společně sžívat.

Celý císařský řez i s převozem trval cca hodinu a pět minut. Pro mě to byl neskutečný fičák. Než mě došili, manžel se sestřičkou a Hynečkem už vyrazili na bondingový pokoj. Jen pro připomenutí – tento pokoj je taková nadstandardní JIPka/rodinný pokoj. Mně si pak převzali do péče sestřičky z rizikového oddělení, kde bondingový pokoj je a pomalu se chystal přesun. Po cestě jsem se loučila s milou sestřičkou, která byla mou velkou oporou a kdykoliv byl můj muž pryč s chlapečkem, držela mě za ruku a povídala si se mnou.

Na pokoji už čekal manžel s chlapečkem a hezky se spolu mazlili. Za chvíli přišla sestřička z novorozeneckého a zkusili jsme Hynečka nechat přisát k prsu. A světe div se, chytl se na první dobrou! Kojení jsem se bála jako čert kříže, ale nakonec asi přirozený porod vše nastartoval tak, jak měl. Přišla se s námi ještě rozloučit naše paní doktorka a byl to hrozně krásný moment. Zbytek dne ubíhal, ani nevíme jak. Dávali jsme postupně vědět naším blízkým, že už jsme tři. Nikdo pomalu nevěřil. Po obědě se nám podařilo spojit s mojí mámou, která zrovna byla někde v lese na túře s prd signálem a nemohla věřit, že jsem opravdu porodila. Prý že přece uzavřeli pakt s chlapečkem, že se narodí až po jejich návratu.

Celý personál byl neskutečně nápomocný a milý, pravidelně nás chodili kontrolovat a ptát se, jestli něco nepotřebujeme. Manžel byl zaučen, jak manipulovat s miminkem, jak jej přebalit a přiložit mi ho k prsu. Byl miliónový. Já zhruba za dvě hodiny začala hýbat s nohama, za další hodinu už jsem trochu seděla a někdy odpoledne se mi vrátil cit úplně. Večer se mi povedlo postavit, dojít se sestřičkou do sprchy a vyndali mi močový katetr. Sestřička ze mě byla na větvi a říkala, že kdyby neviděla jizvu na břiše, tak by vůbec neřekla, že jsem po operaci. Sestřička nevěděla, že před rokem jsem měla za sebou mnohem větší harakiri a přiznávám, že císařský řez byl pro mě stran bolesti procházkou růžovým sadem oproti pětihodinové operaci. Jedinou nepříjemností bylo obnovení čůrání. Krom anestezie jsem dostala ještě morfin, abych neměla tak velké bolesti, až anestezie odezní. Bohužel, to prý někdy ovlivňuje močení. Moc to totiž nejde. Naštěstí se to druhý den upravilo a ten následující se vše vrátilo do normálu.

A tady mé vyprávění končí. Mohla bych psát ještě dlouze, protože jsem pořád plná dojmů, ale pro dnešek to stačí. Měla jsem nádherný porod. Neplánovaný a přesto krásně plánovaný tak, jak jsme chtěli. Lidský, šetrný, plný lásky, podpory a respektu. Vím, že to není samozřejmost. Od doby, co se Hyneček narodil, nebyl ani chvíli bez nás. Díkybohu se i na šestinedělí uvolnil druhý den nadstandard a my celé čtyři dny mohli být spolu. Hodně to pomohlo. Obzvlášť když jste po břišní operaci a s manipulací to jde velmi ztuha. Klepu, že rekonvalescence je v mém případě vždy velmi rychlá, a tak po návratu domů (čtvrtek) funguju už v rámci mezí úplně normálně.

Přišel Godot. Po pěti letech čekání. A je ještě více boží, než jsme čekali…

Tak a je to tady! Za dva týdny rodím. Finále mé pětileté cesty za miminkem je na spadnutí. Z bojovnice s neplodností se stane máma. Vyvstává tedy jedna otázka: Co bude po narození miminka s blogem?

Abych byla upřímná, není mi příjemná představa, že bych toto virtuální místo přetavila na “mama blog”. Má to pár důvodů. Často se setkávám s tím, že některé komunity maminek nejsou bezpečným místem. Objevuje se tendence porovnávat, radit, prosazovat extrémně svůj názor a kritizovat druhé, kteří to dělají jinak. Nechci takový prostor spoluvytvářet a ani v něm figurovat. Dále mám pocit, že nechci život našeho chlapečka popisovat ve veřejném prostoru, protože mi k tomu zatím souhlas dát nemůže. Navíc vnímám mateřství jako pro mě dost intimní věc a minimálně teď si jí chci nechat jen sama pro sebe a pro své blízké. Tento blog je o neplodnosti a zřejmě navždy o neplodnosti bude. Ano, sdílela jsem tady i své těhotenství, ale přijde mi, že v něčem může mít specifika právě proto, protože bylo po IVF a po dlouhém čekání. Narozením našeho miminka to specifikum ale končí. Uf, v něčem to se mnou emočně hýbe. 

Čekání na Godota je v lecčem moje dítě. Celý jsem si ho sama “uhnětla”. Přes web, design webu a jeho obsah. Tři roky jste tady mohli číst o mých zkušenostech, myšlenkách, pocitech a názorech. Přijde mi v něčem magické, že jak jsme se pro miminko rozhodli v březnu, tak jsem po pěti letech otěhotněla v březnu. Blog jsem začala vydávat v listopadu, jeho dosavadní podobu končím taky v listopadu. Kruh se uzavřel. Napsala jsem 141 článků, nahrála sedm epizod podcastu (mimochodem, podcast doporučuje na svých stránkách reprodukční klinika Pronatal a já o tom vůbec nevěděla!), stihla uspořádat pět podpůrných skupin a dvakrát jsem o neplodnosti mudrovala v médiích. Jednou v podcastu Na dřeň, podruhé v rámci rozhovoru pro Aktuálně.cz. Mám z toho neskromnou radost, že něco, co začalo jako terapie do šuplíku, se rozrostlo tam, kde je to teď. Cítím veliký vděk za každého z Vás. Kdo jste mě četl, doporučoval svým známým, kdo jste komentoval, psal vzkazy, přišel na podpůrnou skupinu, sdílel, přispěl svou zkušeností. Bez Vás by se ty tři roky utáhnout nedaly. A jsem nesmírně pyšná, s jak velkým respektem a citlivostí tahle komunita funguje. Jak jsem psala, maminek se bojím jako čert kříže. A i mezi neplodnými ženami se v internetových skupinách šíří jedovatá energie. Tady ne. A já Vám za to z celého srdce děkuji!

Na blogu čekejte ještě dva články – o třetím trimestru a jednu foto památku. A také se rozhodně dozvíte, že už je nás o jednoho více. Pak se určitě stáhnu. Kam mě to jednou dovede, zatím nevím. Nápady bych ale měla. 

Závěrem mám ještě dvě věci. Vytváření obsahu je někdy samotářský byznys, protože zpětná vazba se tak často neposkytuje (pod svícnem je největší tma, já sama to taky nedělám). Pokud mě ale nějaký ten pátek čtete a třeba byste mi rádi nějakou zpětnou vazbu dali – můžete to udělat na tomto ODKAZU. Je to naprosto anonymní, takže není třeba využívat komentáře nebo složitě vypisovat na Messengeru. Byla bych moc ráda. 

A pak mám poslední přání. Přeju Vám všem, aby Vaše cesta za mateřstvím nebo v mateřství měla světlo na konci tunelu. Jasně, přála bych Vám všem tu duhu a jednorožce, ale taky si uvědomuju, že to není reálné. Držet si ale naději, že jednou ty těžké časy pominou a my se budeme moct zase pořádně nadechnout, to je za mě aktuálně nejvíc. Proto posílám hlavně tu naději. Na lepší zítřky. A taky posílám jedno velké objetí.

Bylo mi potěšením!

S milionem díků,

Vaše Jana

Dlouho jsem uvažovala, jestli tady o něčem takovém psát, ale protože mě samotnou některé věci překvapily, rozhodla jsem se je předat dále. Dnešní článek bude o financích v mateřství – konkrétně o peněžité pomoci v mateřství (tzv. mateřská) a rodičovském příspěvku (tzv. rodičák). Protože jsem přes rok osobou výdělečně činnou (OSVČ), a to na hlavní činnost, budu to psát zejména z tohoto pohledu. Když jste totiž zaměstnancem, je to o dost snažší…

Peněžitá pomoc v mateřství

Peněžitá pomoc v mateřství je jednou z dávek státu, která slouží jako náhrada platu pro určité období. Pokud jste maminka jednoho dítěte, máte nárok na tuto dávku po dobu 28 týdnů (cca 7 měsíců). Když se Vám narodí dvojčata, období se prodlužuje na 37 týdnů. Na mateřskou si nemůžete nastoupit, kdykoliv se Vám zachce. Nebo takhle můžete – ale pokud nastoupíte později,  o tolik bude dávka nižší. Zákonem je stanoveno, že na mateřskou dovolenou žena nastupuje 8 – 6 týdnů před porodem. Během tohoto období si můžete zvolit jakýkoliv termín a od toho data běží Vašich 28 týdnů, kdy budete dávku pobírat. Jestli jste zaměstnancem, postup je velmi jednoduchý. Váš gynekolog Vám vystaví potvrzení s datem porodu, vy si pak vyplníte den nástupu na mateřskou a odevzdáte svému zaměstnavateli. Ten je povinný jej podat na OSSZ (okresní správu sociálního zabezpečení) spolu s doložením Vašich příjmů za posledních 12 měsíců. Tato informace je pro OSSZ důležitá, protože výše mateřské činí 70% Vašeho platu za poslední rok. 

Jak je to ale v případě, že podnikáte a zaměstnavatelem jste sám sobě? Ve zkratce – pěkně na prd. Abyste mohli peněžitou pomoc v mateřství pobírat, je potřeba se přihlásit k platbě nemocenského pojištění. Toto je Vaše dobrovolná volba, ale bez ní nemáte na mateřskou (nebo na nemocenskou) nárok. Fajn, tak si budu platit nemocenské pojištění – to není tak nic hrozného, ne? Není. To je na tom vlastně to nejjednodušší. Zádrhel nastává, že výši pojištění si nemůžete jentak z fleku zvolit. Opět se udává podle Vašich příjmů za poslední rok, v tomto případě poslouží Vaše poslední daňové přiznání. A tady u mě nastal zádrhel. Živnost jsem si zakládala v roce 2021, jakožto vedlejší k hlavnímu zaměstnaneckému poměru ve škole. Na hlavní činnost jsem přešla loni v srpnu, tedy v roce 2022. Když jsem se pak v lednu 2023 přihlásila k nemocenskému pojištění, výše se mi počítala JEN z příjmů z vedlejší podnikatelské činnosti. Dosáhla jsem tedy samozřejmě jen na minimální částku. V lednu jsem se tím ale nikterak neznepokojovala, protože jsem si říkala: a) kdo ví, kdy otěhotním; b) nějak jsem si mylně vložila do hlavy, že když jsem šest a půl let byla přeci zaměstnaná, tak se to udělá nějakou poměrnou částí. Tuhle moji myšlenku posílila i paní úřednice, protože mi vysvětlovala, jak dlouho dopředu před odchodem na mateřskou je potřeba nemocenské pojištění platit. Platí současně dvě podmínky: a) účast na nemocenském pojištění musí být alespoň 270 dnů za poslední dva roky (sčítá se tady jak podnikání, tak zaměstnání); b) přímo jako OSVČ musíte platit nemocenské pojištění alespoň 180 dní za poslední kalendářní rok před nástupem na mateřskou. A z toho jsem si vydedukovala, že prostě musím mít ten půl rok a zbytek se stejně spočítá ze zaměstnání. A nějak jsem žila v tom, že se použije i platový základ ze zaměstnání. Jak už jsem to tady mezi řádky prozradila – myslela jsem si to naprosto blbě. Když jsem v červenci, už těhotná, nakráčela se zeptat, jak to s tou mateřskou je, paní úřednice mi vyměřila měsíčně krásných 5500,-. Málem mě trefil šlak. To, že po přechodu na hlavní činnost se samozřejmě mé příjmy z podnikání xkrát znásobily, bylo v tu chvíli jedno. Daňové přiznání za rok 2023 se podává až na jaře 2024. Pořád jsem opakovala, že jsem byla předtím zaměstnaná a generovala přece příjmy jinde, ze kterých jsem poctivě platila odvody. Paní se se mnou nechtělo moc vybavovat a uzavřela to tím, že můžu být ráda, že mám vůbec něco. Že někteří OSVČ nemají nárok na nic. Ptala jsem se na možnost nějaké jiné podpory, protože můj muž také podniká, takže ani on na mateřskou jít nemůže. Smůla. Buď 5500,-, nebo NIC. V tu chvíli jsem si nadávala do všech možných krav, jak poctivě daním každou korunu, co dostanu, jak si platím nějaké nadstandardní pojištění a pak se o mě stát stejně nepostará. Po osmi letech, co pracuju a odvádím dávky státu. Ze kterých pak žijí jiní…byla jsem nas*aná až na půdu. Nabízela se varianta, že bych na mateřskou nešla vůbec, normálně pracovala až do porodu a pak se přihlásila rovnou k pobírání rodičovského příspěvků. Co mě ale štvalo, že bych musela platit zálohy na zdravotní a sociální pojištění až do prosince. A to mi do krámu nehrálo, protože jsem věděla, že až do porodu rozhodně pracovat nechci. Po zvažování všech pro a proti jsem se rozhodla, že na mateřskou nastoupím a po dobu těch 28 týdnů živnost přeruším. Nechtěla jsem, aby mi poslední dva měsíce odešlo z účtu 6000,- na zálohy ( i když by mi je stát vrátil. Po nástupu na mateřskou, když nechcete přerušovat, musíte změnit živnost na vedlejší. Pokud tak neuděláte, stát Vás stále eviduje jako OSVČ na hlavní činnost, a tak jste povinni zálohy platit). 

Pokud se tedy rozhodnete, že i jako OSVČ na mateřskou nastoupíte, postup je následující. Já jako první šla na živnostenský úřad s žádostí, že bych chtěla od data nástupu na mateřskou přerušit živnost. Tím, že je živnosťák centrálním registračním místem, dá echo o přerušení živnosti jak finančnímu úřadu, tak OSSZ i zdravotní pojišťovně. Gynekolog Vám pak klasicky vystaví formulář k přihlášení k pobírání peněžité pomoci v mateřství, vy si pak dopíšete jen kdy reálně na mateřskou nastupujete. Formulář pak pošlete/zanesete na OSSZ a ti mají 30 dnů na zpracování žádosti. Já se rozhodla jít radši osobně, abych měla jistotu, že fakt něco dostanu. Paní řekla, že vše vypadá v pořádku a že v listopadu by mi měla přijít první dávka. Je ale potřeba dát vědět Vaší zdravotní pojišťovně, že zálohy odteď za Vás platí stát. Bylo mi řečeno, že až mi přijdou peníze v listopadu, mám zavolat paní, pod kterou spadám, a ta mi vystaví potvrzení, že jsem na mateřské dovolené, které zanesu na pojišťovnu. Nakonec ten proces byl jednoduchý. Spíš dostat se k těm informacím je někdy nadlidský úkon a ačkoliv jsem se těšila, že mám datovou schránku a už nebudu muset na úřady osobně, po této zkušenosti jdu raději vždy osobně! 

Jen pro porovnání: Můj příjem je velmi podobný tomu ze zaměstnání. Jako zaměstnanec bych měla nárok na mateřskou ve výši kolem 25 000 Kč. Jako OSVČ dobrou pětinu. Jasně, já vím, že platíme menší odvody, ale to mi teď rozhodně nepomáhá…kór když většinu svého pracovního života jsem platila jako zaměstnanec tu plnou palbu…

Rodičovský příspěvěk

U rodičáku už je to naštěstí jiná písnička, ten je stejný úplně pro všechny – zaměstnané, nezaměstnané či OSVČ. Jeho výše je aktuálně 300 000 Kč a můžete si jej libovolně rozložit do maximálně 4 let dítěte. Pozor, od 1.1.2024 nastává změna – respektive pro děti narozené po tomto datu – částka se zvyšuje na 350 000 Kč (tomu říkám pešek), ale je rozložitelná jen do tří let dítěte. Oproti mateřské se o něj žádá přes Úřad práce, formulář najdete na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Výhodou je, že se dá podat elektronicky přes klientskou zónu Jenda. Pokud pobíráte mateřskou, požádat byste o něj měly měsíc před poslední výplatou dávky mateřské. Jestli jste ale na mateřskou neměly nárok, můžete si požádat hned po porodu (respektive po získání rodného listu dítěte). Jak už jsem psala v úvodu, jakou měsíční částku si nastavíte, je zcela na Vás. Záleží na tom, jak dlouho chcete zůstat doma. Je moc fajn, že každé tři měsíce si můžete nastavenou částku změnit, právě přes systém Jenda. Rodičák je tedy nastavitelný Vám a Vaší rodině na míru podle aktuálních potřeb. Na jednom webináři jsem se dozvěděla i vychytávku, že pokud máte mateřskou nižší než 13 000,- – můžete od data porodu čerpat mateřskou a rodičovský příspěvek dohromady, a to tak aby výsledná dávka dala dohromady právě těch třináct tisíc. 

Rodičovská dovolená je pro nás OSVČ konečně něčím výhodným. Pokud při rodičovské chcete podnikat, samozřejmě musíte platit zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Nicméně se jedná o vedlejší činnost, a tak ty zálohy nejsou nijak vysoké. Navíc pokud spadáte do režimu, kdy daníte 60% paušálem a vyděláte maximálně 241 tisíc za rok, neplatíte ani daň, ani sociální pojištění. Jediné, co zaplatíte, je zdravotní pojištění. Což je velká paráda! A i kdybyste musely danit, tak pamatujte, že si můžete uplatnit nejen slevu na poplatníka, ale také slevu na dítě. U OSVČ se vyplatí si nastavit chytře rodičovský příspěvek na co nejdelší dobu, abyste tyhle výhody u podnikání mohly čerpat. Mám to tak v plánu. Jakmile mi dojede mateřská, obnovuju živnost a ráda bych částečně pracovala. Nejprve určitě jen přes online konzultace a až na to bude miminko připravené a postřídáme se doma, tak bych se ráda na den/dva vrátila do své terapeutovny. Nechci ale předbíhat – miminko je priorita a jak dlouho bude potřeba nepracovat, tak to bude. 

Závěrem bych Vám chtěla doporučit profil na Instagramu, finance_v_materstvi, na který jsem dostala doporučení a moc mi pomohl. Obzvlášť pokud jste OSVČ a ráda byste při rodičovské pracovala a chcete s financemi naložit co nejlépe, najdete tam spoustu tipů a rad. Autorka dělá webináře, lze od ní koupit e-book plus se věnuje i individuálním konzultacím. 

Tak mateřské zdar, nazdar – ať už je ta peněžitá pomoc taková, či maková!

P.S. Nakonec vše klaplo a v pondělí mi došla první dávka mateřské za půlku října. Je to trochu plivnutí do oka, ale jsem ráda, že mám aspoň něco a nenastal další zádrhel.

To je ale náhoda, že článek vydávám přesně měsíc před porodem (panebože, panika, panika!!). Protože budu rodit císařským řezem, tak se konkrétně na porod nijak specificky nepřipravuju. Říkala jsem si ale, že bych Vám napsala, jak u nás doma celá příprava na příchod miminka vypadá/vypadala – jak po stránce materiální, tak po stránce mentální. 

Materiální zabezpečení

Myslím, že už jsem to tady zmiňovala – vždy jsem si myslela, že až otěhotním, tak si budu nesmírně užívat všechny ty nákupy pro miminko. Budu se rozněžňovat nad těmi pidi bodyčky/dupačkami a obíhat jeden obchod za druhým. Realita je taková, že často mě pořizování výbavičky vůbec nebavilo. Velký podíl na tom má, že je toho na trhu tolik a já trpím rozhodovací paralýzou.  Navíc nacházím mnoho protichůdných informací, v čem by mělo miminko spát/koupat se/nosit/pobývat, že mě to akorát zahlcuje. S velkou vděčností jsem přijala nabídku několika svých kamarádek podědit po jejích dětech věci, ze kterých už vyrostly. Nakonec to dopadlo tak, že jsem musela spoustu nabídek odmítat, protože už jsme toho měli fakt hodně. 

Musím říct, že mi velmi pomohlo, když mi kamarádka poslala seznam potřebných věcí pro miminko. Přiznám se, že jsem věděla zhruba orientačně, co vše budeme potřebovat. Seznam nám ušetřil spoustu práce. Navíc se v nás s manželem probudili systematici a seznam jsme si barevně vyšperkovali – jedna barva pro věci, co už máme; druhá pro věci, které jsme měli přislíbené; další pro věci, které budeme pořizovat a pak poslední pro položky, u kterých jsme si nebyli jisti, jestli je budeme dopředu shánět (např. odsávačku na hleny). Excelovské tabulky se osvědčily také pro snadnější orientaci ve všech oblečcích, které jsme měli doma. Zkrátka jsem si vypsala všechno oblečení, včetně velikostí a počtu kusů a hned tak dostala odpověď, co ještě potřebuju sehnat/vypůjčit. Tím, že mám věci půjčené od 4 různých kamarádek – vždy jsem si je nafotila a uložila do konkrétních alb v telefonu, abych je pak správně vrátila. Pochybuju, že si za rok budu pamatovat, co je čí. 

Výbavička se nám tedy z 80% poskládala z půjčených věcí. Nový jsme pořizovali kočárek (respektive moji rodiče nám jej chtěli koupit jako dar), nějaké deky, látkové a mušelínové plínky, jednu zavinovačku, pár oblečků, nějaká chrastítka, chůvičku, koš na plíny, kojící světýlko, autosedačku a šátek na nošení. A samozřejmě všechny hygienické potřeby jsme také kupovali nové, ale tam jsem zatím koupila jen od Weledy krém na opruzeniny a masážní olej na bříško. Z druhé ruky se mi podařilo ukořistit prima postýlku, spací pytel pro novorozence a merino overal do nosítka. Některé věci budeme mít homemade – já chci vyrobit kolotoč pro miminko, moje máma s partnerem vyrábějí hrazdičku a přebalovací pult (na ten použijeme moji starou skříň a jen se přidá deska na přebalování). Mám ráda, když se využívají staré věci a najde se pro ně využití. A tím bychom měli mít všechno!

Krom nákupů věcí pro miminko jsme potřebovali udělat ještě určité úpravy v bytě. Respektive po sedmi letech a čtyřech společných rocích s pejskem náš byt zoufale volal po nové malbě. Což jsme stihli v půlce října, respektive já už jsem nemalovala, jen jsem pak pomáhala s úklidem. Nechali jsme seřídit okna, protože už bylo jeté těsnění a profukovalo. Já mám ještě v plánu si zaplatit paní na úklid (umýt okna, kuchyňskou linku a nějaký celkový úklid před porodem). Během listopadu budeme dělat v ložnici koutek pro miminko – dáme k posteli postýlku a přestěhujeme přebalovací pult a uložíme do něj věci pro chlapečka. Pokojíček zatím v plánu nemáme, stejně bude minimálně rok miminko s námi. 

Schválně tady nechci psát, jaký máme kočárek, vaničku a podobně – vím, že to pak svádí ke komentování, že je to buď strašně super, nebo úplně na ho*no a nevyhovující miminku. Tomu se chci uchránit. Myslím si, že inspiraci najdete všude na internetu – jak na Insta nebo na YouTube. Já se hodně ptala svých kamarádek, které už mají děti a nějak si z toho poskládala obrázek, co by nám mohlo vyhovovat nejvíc a co nám dává smysl. Také si ale uvědomujeme, že nám do toho mímo může hodit vidle a bude to úplně jinak. Proto jsme do výbavičky zatím investovali minimum, protože některé věci vůbec nemusíme využít. 

Mentální příprava

Materiálně se můžete vybavit co hrdlo ráčí, ale jak se připravit v hlavě? Řeknu Vám to tak – těžko. Hodně se u mě střídají chvíle, kdy se těším nejvíc na světě a mám pocit, že mám představu, co mě čeká. Pak jsou ale období, kdy se vypanikařím, jestli budeme dobří rodiče a jestli to zvládneme a že vůbec nevíme, do čeho jdeme. Jasně, je to normální! Ale stejně bych byla radši, kdyby se to dalo všecko nějak teoreticky nastudovat a pak aplikovat, haha. 

Co se té teoretické přípravy týče, myslím, že jsme to nijak nepřeháněli. Můj manžel vyslovil přání, že by si rád před porodem přečetl nějakou knížku o dětech/výchově dětí. Zburcovala jsem kamarádky, často psycholožky, a z jejích doporučení jsme si zatím pořídili tyto knihy: Psychologie pro milující rodiče (knížka o výchově a přístupu k nejmenším dětem, kterou napsaly tři psycholožky. V češtině je často špatně dostupná, ale pokud Vám nevadí slovenština, dá se pořídit na Martinusu. My to takto udělali). Dále si můj muž koupil knihu Tátovi a taky mámě (která je psána velmi vtipně a provádí budoucí otce (ale také maminky, já si knížku s chutí přečetla) vším, co je čeká – porod, šestinedělí, kojení, manipulace s miminkem, spánek, pláč atd.). Já ještě dostala od švagrové knížku The Happiest Baby on the Block, která popisuje 5 tipů, jak uklidnit plačící miminko. Jelikož na autora odkazují i v Psychologii pro milující rodiče, která je mi přístupem velmi blízká, je to zajímavé čtení. V audioverzi jsme ještě pořídili Aha rodičovství, ale k tomu se já chci dostat až bude miminko na světě. 

Protože nebudu rodit přirozeně, nechtěla jsem investovat do porodního kurzu. Přišel mi zbytečný. Stačilo mi, že jsme se byli podívat v naší porodnici, kde o porodu císařem mluvili, a to byly za mě postačující informace. Chtěla jsem jít ještě na přednášku přímo o císařském řezu, kterou pořádala druhá ostravská porodnice, ale kvůli nenaplněné kapacitě byl zrušen. V rámci podcastu MuDrování jsem si poslechla rozhovor s přednostou naší porodnice, Ondřejem Šimetkou, který o císařském řezu poměrně podrobně mluví. Porod bychom teda teoreticky měli. Kde mi ale informace chyběly, tak to byla oblast první pomoci a šestinedělí/kojení. S kamarádkou jsme posdílely kurz od MKlife (mladá pediatrička), která se na první pomoc specializuje v rámci svého projektu #comamdelat. Já si pak ještě zaplatila webinář “Co mě čeká po porodu”, který vede Vanda Schreierová (možná ji znáte jako autorku projektu Vaničkování) společně s porodní asistentkou Julii Bischofovou (na insta ji najdete pod denik_porodnibaby). Webinář splnil, co jsem potřebovala a nějak jsem se vnitřně uklidnila, že už trochu vím, co čekat po propuštění z porodnice. Co se týče kojení, trochu mě to děsí. Mám předdomluvenou schůzku se známou, která má kurz laktační poradkyně, tak snad se nám podaří se ještě před porodem potkat. Zvažujeme jestli po porodu ještě nesáhneme po kurzu nošení v šátku či vaničkování, ale to je velmi otevřené a uvidíme, jak na tom budeme. 

V dnešním světě Instagramu je skvělé, že profily už neslouží jen pro posílení digitálního narcismu, ale také jako zdroj informací a edukace. Určitě toho asi budu časem sledovat více, ale zatím jsem začala sledovat následující profily: Wellbabing (o bezpečném spánku), prosimspinkej (o spánku dětí), Vhadru (o nošení dětí a vhodných pomůckách), Mojeporodniasistentka a Denik_porodníbaby (o informacích k porodu, pobytu v porodnici a péče o novorozence) či Fyziokristy (o polohování správné manipulaci s miminkem/dítětem). 

Jinak mi v rámci přípravy pomáhá ptát se a čerpat zkušenosti od lidí, které mám ráda a souzním s tím, jak své děti vychovávají. To je za mě zdroj nejcennější. Na miminko se nesmírně těšíme, i když stále nemáme vybrané jméno, nevedeme s břichem sáhodlouhé hovory a ani mu nezpíváme či nepouštíme vážnou hudbu. Zkrátka nám to není vlastní. Já ho někdy přemlouvám, ať se posune, když se někde naboulí a je to krajně nepříjemné, nebo ho uklidňuju když má škytavku. Stále držíme náš rituál, že si každý čtvrtek čteme v aplikaci, co je s chlapečkem nového a jak je asi veliký. Absolvujeme společně každou kontrolu a pak se kocháme fotkami z ultrazvuku. Jsem velký zastánce toho, ať každý dělá, co potřebuje a co mu dává smysl. Já žádný jednotný návod nemám a taky je nerada dostávám. 

Zbývá tedy poslední měsíc…a pak už grand finále! Těším se, bojím se, ale bude to neskutečná jízda. 

Sedmý měsíc

Musím říct, že první měsíc třetího trimestru mě hodně zaměstnávala těhotenská cukrovka. Učila jsem se dodržovat jídelníček, hlídat množství sacharidů a číst etikety. Absolvovala jsem milou kontrolu na diaporadně a sedmý měsíc jsem díkybohu zvládla s normální glykemií jen díky dietě. Ale nemyslete si – procházka růžovou zahradou to nebyla. Některé aktivity spojené s jídlem jsem musela zrušit. Zrušili jsme wellness pobyt v Luhačovicích, protože byl den po návštěvě diaporadny a v té době jsem měla nakázáno se šestkrát denně měřit. Měření by ale pro mě bylo naprosto nerelevantní, protože na dovolené rozhodně nejím “normálně”, navíc bych se musela zásobit mnoha jídlem s sebou. A do toho se mi nechtělo. Ze zaslouženého odpočinku pro mě koukal spíše stres. Nedostatku cukru jsem připisovala i své výkyvy nálad. Byla jsem mnohem víc podrážděná. Na manžela jsem kolikrát zbytečně zvyšovala hlas, nebo startovala. Někdy mě přepadaly špatné nálady. Začínala jsem pociťovat zvýšenou mentální zátěž spojenou s přípravami na příchod miminka, pomalého ukončování psychoterapie s klienty, zařizování náhrady do své terapeutovny a zkrátka když jsem šla v noci na záchod, běžně se mi stávalo, že jsem pak hodinu nemohla usnout, protože jsem přemýšlela, co vše je potřeba udělat. To mě pronásleduje doteď, ale aktivně se snažím hlavu vypínat a myslet na nějaké příjemné věci. O půl čtvrté ráno opravdu není důležité takové věci řešit. 

Poměrně stabilně mi rostlo břicho. Ke konci září už jsem jej měla v mých očích řádné. Najednou už to bylo to opravdové těhotenské bříško, ne jen boule ve spodní části. Moje váha se ale zastavila. Nejprve jsem díky dietě kilo zhubla, pak jsem přibrala asi půl kila. Zkrátka od minulé kontroly na gynekologii, která byla pět týdnů zpět, jsem měla nahoře necelé kilo. Dle paní diabetoložky se tím nemám znepokojovat. Moje váha nikterak neodpovídá váze miminka. Takže to, že nějak extra nepřibírám, by nemělo znamenat, že chlapeček strádá. A taky, že ne. Miminko  přibíralo ukázkově. Stále odpovídalo velikostně i váhově týdnu, ve kterém je – tzn. devětadvacátému. Kontrola dopadla výborně – kluk jako buk (pyšně nám vystavoval svoji mužskou chloubu), prospívá, množství plodové vody dostatečné, čípek se nezkracuje a byl aktuálně na 35 mm (hranice pro můj týden je 30 mm, takže krásná práce). Na 3D ultrazvuku si pořád strkal před obličej ručičku, ale nakonec se paní doktorce pár hezkých fotek povedlo. A chlapeček bude zřejmě celý tatínek. Na závěr se s námi rozloučil cumláním palečku a já byla nesmírně spokojená, že cukrovka se zatím na miminko či mně nijak nepodepsala. Při odchodu jsem ještě absolvovala očkování protilátek. Mám Rh faktor negativní, můj muž pozitivní. Je tedy velká pravděpodobnost, že miminko může být pozitivní po něm a naše krevní skupiny nejsou kompatibilní. U prvního těhotenství to zase tak velký problém není. Pokud bychom s miminem skutečně měli rozdílné krevní skupiny, naše krev se potká až po porodu a můj imunitní systém začne produkovat proti Rh+ protilátky. To by byl problém pro nadcházející těhotenství. Proto se v ČR podává preventivně první injekce imunoglobulinu okolo 28. týdne, pak do 72 hodin od porodu další, aby bylo následující těhotenství bezpečné. 

S plným nasazením jsme se v druhé půlce sedmého měsíce pustili do kompletování výbavičky. Rozumějte, po několika kamarádkách jsem podědila věci po jejích dětech. Bylo potřeba je přebrat a dát dokupy, co už máme a sepsat seznam toho, co nám chybí. Jak jsem vyjadřovala velký vděk za zásobování těhotenským oblečením, tak tady je ten vděk dvojnásobný. Nějak zázračně se povedlo, že 90% výbavičky jsme dali dohromady od kamarádů. A pomalu dokupovat těch 10% je proces, na který se moc těším. Polovinu jsem si koupila nové a polovinu jsem ulovila na Vinted (např. Merino overal nebo spací pytel). 

Poprvé jsem se začala být porodu, aby vše dobře dopadlo. A také se mentálně začala ladit na to, jaké to bude, až budeme ve třech (tedy ve čtyřech, promiň, kavalírku!). Fyzicky jsem se jednou cítila líp, podruhé trochu hůř. Různě se to střídalo. Už mě tolik netrápila kostrč, ani zácpa. Začala mě ale mnohem více bolet ta stydká kost. Někdy tolik, že mě z toho bolelo i tříslo a špatně se mi chodilo. I když jsem se snažila alespoň hodně procházkovat a občas si dát jógu (hlavně kvůli cukrovce, tam je pravidelný pohyb důležitý), už jsem mnohem více odpočívala a chůze do kopce či z kopce mi dávala zabrat. Do osmého měsíce jsem ale vstoupila optimisticky a s velkým těšením, že do setkáním s chlapečkem zbývá osm týdnů a já se nemůžu dočkat!

Osmý měsíc

Předposlední měsíc těhotenství uletěl rychlostí blesku. Možná to bylo způsobeno tím, že nás čekalo spoustu příprav. Sepsali jsme seznam věcí, které bylo potřeba ještě před porodem udělat či zařídit. Doma to znamenalo nechat seřídit okna , vymalovat byt, vyměřit ložnici pro úpravy, zbavit se dalších nepotřebných věcí, přeskupovat a uklízet, uklízet, uklízet! Já jsem konečně podle velikostí přebrala věci pro miminko a těsně před koncem osmého měsíce mě popadla hnízdící mánie. Nějak jsem se začala bát, co kdyby chlapeček přišel na svět dřív a my máme všechno poházené v taškách a pytlích. Docela jsem si užívala veškeré praní, žehlení a ukládání do úložných košíčků. Zkompletovala jsem si seznam věci do porodnice, které jsem postupně nakupovala a byla klidnější, že jsem předpřipravená. Ještě to teda někdy musím sbalit. Rozněžňovala jsem se, jak jsou ty oblečky maličké a jaké to asi bude, když do toho miminko oblečeme. Nějak mi stále víc začala docházet realita, že bude za chvíli s námi. Někdy mě to dojímalo, někdy mě to děsilo – a takto bych charakterizovala celý třetí trimestr, haha.

Nastoupila jsem na mateřskou dovolenou, což se pojilo s ukončování psychoterapie s klienty. Jak jsem z toho byla nejdřív smutná a nervózní, musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Náležitě jsem se rozloučila a dostala spoustu krásných dárků na rozloučenou. Na jednu stranu se mi odcházelo těžko, na druhou už jsem fyzicky i mentálně cítila, že se potřebuju začít stahovat a ladit se na jinou roli, roli mámy. Do toho jsem řešila podnájem své terapeutovny, což vyžadovalo další mentální úsilí, ale jak si to ke konci měsíce začalo sedat, hodně se mi ulevilo.

Těhotenskou cukrovku jsem zvládala s přehledem a i osmý měsíc jsem zvládla jen na dietě a těšila se, že kontrola na dia mě čeká před porodem už jen jedna. Po třetím screeningu jsem si ale začala dělat hlavu se sníženým počtem krevních destiček. Absolvovala jsem kontrolní odběr, kde vyšly hraniční hodnoty. Což byla v něčem dobrá zpráva – destičky neklesají, ba dokonce mírně stouply, a zatím není vyžadována péče hematologa nebo nějaké speciální opatření. Další kontrolní odběry mě čekají v 36. týdnu a já si držím palce, aby se stále držely nějak kolem normy. Občas mi vyskočil vyšší tlak (ten spodní, který je blbý) – jednou u doktora, podruhé doma, ale na druhé měření byl vždy v normě. Vyšší tlak v těhotenství by mohl být problém – hrozí riziko preeklampsie a někdy se přistupuje nejen k užívání léků, ale k dřívějšímu vyvolání porodu. Tomu bych se ráda vyhnula. Zároveň jsem se uklidňovala, že zkrátka těch pár týdnů už snad ve zdraví doklepeme a že i kdyby přišel na svět o trochu dřív, v tom devátém měsíci už by to snad nebylo dramatické. Fyzicky jsem se cítila ale lépe než v měsíci předchozím. Už mě tolik netrápily křeče v nohách (horčíkový olej je zázrak!), nebolela mě tolik záda, tříslo, stydká kost ani kostrč (někdy se to objevilo, ale netrvalo to dlouhodobě) a všeobecně jsem měla nějak víc energie. Až jsem se musela vědomě krotit, ať to moc nepřepaluju, že bych se vážně měla více šetřit. Většinou jsem totiž byla zdevastovaná až den po (např. po úklidu malování). Váha se mi držela stále kolem 69 kilogramů, ale bříško rostlo pěkně symetricky. Stále se mi ještě nevypouknul pupík, nicméně už mu moc dlouho nedávám. Chlapeček je velmi aktivní miminko a jeho pohyby jsou čímdál častější a někdy i bolestivější, jak mu ubývá místa.

Tento měsíc byl pro mě ve znamení sebepéče – došla jsem si na pedikúru, ke kadeřníkovi, koupila si pohodlné válenky na zimu a několikrát jsem se odvážila jít na jídlo do restaurace (dobře kompenzovaná cukrovka mi dodala odvahy). Hodně jsem si i manželovi říkala o masáž nohou a chodidel, které mě začaly bolet. Stihla jsem se potkat i s některými kamarádkami a kamarády, které jsem chtěla vidět ještě před porodem. Dvakrát jsme si daly randíčko na půl cesty v Olomouci (holky jsou z Brna) a jsem ráda, že to vyšlo, protože na poslední měsíc těhotenství jsem se zařekla, že už se chci držet doma a nikam moc nejezdit. Moc mě potěšilo, že mi spoustu z nich dala nějaké dárky a ještě víc utvrdilo v tom, kolik skvělých lidí kolem sebe mám. Naše skvělá kamarádka Renča, která je zároveň naší dvorní fotografkou, nám udělala krásnou památku na těhotenství . Na konci října mě čekalo ještě dvoudenní supervizní setkání z výcviku, kde jsem si dovolila jet na půl plynu, protože už jsem cítila, že potřebuju šetřit síly – nejen fyzické, ale i ty mentální.

Celkově musím říct, že osmý měsíc byl pro mě velmi příjemným a v něčem přechodovým – pomalu jsem se začala skutečně vylaďovat na mateřství.

Devátý měsíc

Přelom osmého a devátého měsíce začal trochu ve stresu. Absolvovala jsem poslední těhotenskou poradnu, kde jsem se sice uklidnila ohledně hladiny krevních destiček (druhý odběr byl totiž přesně na hranici normy, takže si mě pak pohlídají před porodem v porodnici), nicméně se objevila další komplikace. Chlapeček je menší, než by měl být. Váhový odhad se vždy stanovuje podle rozměrů hlavičky, obvodu bříška a délky stehenní kosti. Naše miminko bylo podle hlavičky a nožičky přesně na týden, bohužel bříško 2-3 týdny zaostávalo. Paní doktorku to vzhledem k naší cestě trochu znepokojilo a pro jistotu si nás o den později pozvala na kontrolní měření do porodnice – mají tam totiž speciální program, kde se všechny hodnoty zadají a ten pak vypočítá, jestli se náhodou nejedná o riziko růstové restrikce. To by znamenalo, že miminko ve svém růstu zaostává a dost často to ukazuje na špatně fungující placentu. Pokud by se diagnóza potvrdila, chlapeček by musel přijít na svět už v ukončených 37 týdnech – což by bylo přesně za čtrnáct dní. Na to jsem rozhodně nebyla připravená. Můj muž se prozíravě zeptal, jestli to náhodou nemůže být mou dietou, ale to paní doktorka vyloučila. Říkala, že se někdy ději metabolické změny na úrovni placenty, kterým se nedá předejít a oni to nepoznají jinak než právě měřením miminka. Každopádně byla optimistická, říkala, že máme tak akční dítě, které ani omylem nevypadá, že by v děloze strádalo. Navíc změřila i průtoky, které se jevily být v pořádku, nicméně chtěla mít 100% jistotu a my také. Naštěstí to dobře dopadlo, chlapeček je sice menší (s váhovým odhadem 2,2 kg), ale zřejmě se na tom podílí genetika a konstituce. Já se narodila dva dny po termínu s váhou 2,8 kg a byla jsem dlouhý hubeňour. Přesně tak vypadá aktuálně naše miminko. Spadl nám kámen ze srdce, pořád platil původní termín porodu a kontrola za necelé dva týdny spojená s registrací v porodnici. Uuuuf! O pár dní později přišly i výsledky stěrů na streptokoka a další „potvůrky“ – naštěstí tentokrát vše v normě a my se opravdu čím dál víc začali těšit, až bude chlapeček s námi.

Důležitým milníkem byla pro mě registrace v porodnici. Krom potvrzení finálního termínu plánované sekce, rezervování nadstandardu jak po porodu, tak na oddělení šestinedělí a teoretická příprava na porod (jak to bude probíhat, kdy nástup, jak s péčí o miminko po císaři), obdržení všech formulářů a letáčků k porodu se také udělala klasická poradna, včetně kontrolního přeměření miminka. Ačkoliv minule se růstová restrikce vyloučila, věděla jsem, že není vyhráno a placenta může kdykoliv s blížícím se koncem přestat správně fungovat. Nervozita před vyšetřením jako tradičně ovlivnila můj tlak – první měření zase v nebeských výšinách (154/94), ale napodruhé jako klasicky krásná norma (126/84). Nebudu Vám lhát, jsem ráda, že za chvíli rodím, protože to měření tlaku mě stresuje strašně. Jinak vše v pořádku, váha pořád stejná, moč bez závady. Šlo se měřit. Chlapeček byl stejně jako posledně natlačený hlavou dole, ale ještě ne v porodních cestách. Paní doktorka se mě ptala, jak často chodím v noci na záchod, že musím trpět. Není to úplně zlé, každopádně cca 2x v noci musím. Fotku opět nemáme, protože obličejem kouká miminko do mé pánve a je tam pěkně namačkaný. Měření mě tentokrát potěšilo – oproti poslední kontrole (týden a půl zpátky) přibral 250g, takže už jsme na nějakých 2400g a s tím se pracovat dá. Vyjela nám pak růstovou křivku, která je pěkně symetrická, i když spíš v spodní části normy. Spadl mi velký kámen ze srdce. Domluvily jsme ještě na kontrole za týden v porodnici, ať je vše ohlídané. Jo a prý si máme na porodní sál připravit nějaký playlist, že nerada pracuje v tichu. Což mě pobavilo a jsem ráda, že se nám to snaží udělat co nejvíce příjemné. Dokonce jsem se začala na porod těšit.

Jak už víte, další kontrolu v porodnici jsem nestihla. Den po registraci v porodnici mi začala odcházet hlenová zátka, za tři dny začaly nepravidelné kontrakce a náš Hynek vykoukl na svět ve stáří 37+3 (více v článku Přišel Godot). Naštěstí se většina věcí stihla připravit ještě před jeho narozením. Co mě mrzí, že jsem nestihla velký placený úklid, ten jsem měla zarezervovaný až na 28.11. Nicméně aspoň jsem měla profi umytá okna. Všechny věci byly nakoupené (i když jsme tomu našemu drobínkovi museli po porodu dokupovat věci ve velikosti 50). Stihla jsem všechny pracovní resty, divadelní představení, výcvikovou supervizi i pár milých setkání s příteli ještě 2v1. Nakonec jsem byla na diaporadně jen dvakrát, po porodu už se přestávám měřit a omezovat (pořád bych ale měla jíst racionální stravu) a za 6 měsíců bych měla dojít na kontrolní měření OGTT. Jako žena s těhotenskou cukrovku mám větší predispozice k rozvoji prediabetu, tak se to musí hlídat. Nebudu Vám ale lhát, sladké si už normálně dávám – vydržet téměř tři měsíce stačilo! Každopádně určitou výhodu ta dieta měla. Po návratu z porodnice jsem byla zpět na své předtěhotenské váze.

Moje první těhotenství je u konce. Byla to jízda! Jízda plná krásných momentů, strachů i obav. Nakonec se nic fatálního nestalo, každopádně u případně dalšího těhotenství bych si různé komplikace odpustila. Aneb papá falešný syfilise, těhotenská cukrovko, zvýšené trombocyty a nízká porodní váha miminka. Ale víte, jak to je…to si můžete namalovat sebevíc a pak je to stejně úplně jinak!

Už je to osm týdnů, co mi byla diagnostikována těhotenská cukrovka, neboli gestační diabetes malitus (GDM). To už je poměrně dlouhá doba, abych o tom mohla napsat něco více. Těhotenská cukrovka není úplně něčím výjimečným a zároveň ani ve většině případů něčím tragickým. Když jsem ale neprošla testem OGTT (orální glukózový test), měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Nedovedla jsem si představit nejíst sladké, dodržovat nějakou dietu, vážit si potraviny, píchat se do prstu a měřit se denně glukometrem. Jak už v tom ale nějakou dobu žiju a daří se to držet pod kontrolou, musím říct, že se na to dá zvyknout poměrně rychle. Alespoň v mém případě. Začnu ale pěkně od začátku.

Jak vyzrát na dietu

Když se Vám potvrdí cukrovka, je potřeba, aby Vás gynekolog odeslal do diabetologické poradny, kde budete po zbytek těhotenství sledována. Tady mi nastal první zádrhel, protože žádanku na dia jsem dostala v úterý a další týden jsem na pět dní odjížděla na Vysočinu na terapeutický výcvik. Nedělala jsem si iluze, že bych dostala brzký termín do tří dnů a bála se, ať to není problém. Naštěstí nebyl. Tím, že hodnoty jsem neměla nijak šíleně vysoké, stačilo přijít do čtrnácti dnů. Dostala jsem akorát doporučení do té doby vysadit sladká jídla a pití. Jelikož jsem ale velmi přepoctivá, tak jsem v té době už měla nastudována pravidla diety a snažila se jí v rámci mezí dodržovat. Pro sebe jsem si shrnula, že v rámci dietních opatření je důležité řídit se třemi pravidly:

• Vysadit vše, co obsahuje jednoduché cukry. Tento bod je poměrně „tricky“. Na první dobrou si totiž řeknete – jasně, žádné dezerty a sladkosti, nepít sladká pití. To je samozřejmostí. Nicméně byste se divili, kde všude cukr najdete a pod jakými názvy. Cukr se dost často používá jako konzervant, takže třeba v Albertu si nejsem schopna koupit šunku, která by jej neobsahovala. Je také dobré vědět, že mezi jednoduché cukry patří taky dextróza, sacharóza, fruktóza, glukózový sirup a všechny druhy cukrů. Nic z toho není pro ženu s těhotenskou cukrovkou vhodné. Ani umělá sladidla a rozhodně ne dia věci (ty jsou právě plné umělých sladidel). Nejsou dobré ani alternativy typu xylitol, erithrytol, čekankový sirup a s otazníkem je také stévie (ta by mohla projít, ale údajně jen když použijete lístky a ne sirup). Než se naučíte, které potraviny můžete kupovat, připomíná to trochu hru na Sherlocka Holmese. Čtete nejen složení, ale také množství obsažených sacharidů (to bude souviset s dalším pravidlem) a také množství obsažených cukrů. U těhotenské cukrovky platí, že můžete všechno, co obsahuje do 5g cukru na 100 g potraviny – tzv. pravidlo 5/100. Samozřejmě ale stále musíte zohlednit, že potravina nesmí obsahovat  uměle přidaný cukr. Cukrem se v těchto případech myslí přirozeně obsažený. 

• Omezit sacharidy. Sacharidy jsou jedny ze základních živin, které naše tělo potřebuje. Má různé formy – škrob, fruktóza, glukóza, vláknina a určitě není cílem jej v těhotenství omezit úplně. Je ale dobré si hlídat jejich předepsané množství. Komplexní sacharidy jsou nejčastěji přílohy – rýže, brambory, těstoviny, ale také veškeré pečivo. Obecně existuje nějaký úzus, že by žena neměla překročit 200 g sacharidů za den, které jsou rozděleny do několika denních porcí. U cukrovky by se mělo jíst až 5-6x denně, jsou ale ženy, které jedí jen třikrát denně, a i tak je dieta efektivní. Snídaně by se měla pohybovat kolem 30 g sacharidů, dopolední a odpolední svačiny kolem 20 g, oběd kolem 50 g a večeře opět kolem 30 g. Abyste byly schopny odhadnout, kolik čeho si můžete dát, je fajn ze začátku používat kalorické tabulky a jídlo si vážit, abyste věděly, jestli povolené množství sacharidů k danému jídlu splňujete. Mně to velmi pomohlo. Navíc jsem zjistila, že mám kolikrát problém se dostat na to maximum povolených sacharidů. Spíše jsem se pohybovala kolem 150 g denně a bylo to v pohodě. Krom množství je fajn myslet i na glykemický index. Ten udává, jak rychle se glukóza dostává do těla. Při cukrovce chcete, aby se tak rychle nedostávala, protože jinak Vám způsobí rychlý nárůst cukru. Když se tyto nárůsty často opakují, mohou být pro miminko škodlivé, protože na něj musí reagovat jeho slinivka. Glykemický index je fajn hlídat například v ovoci (to sladší není vhodné vůbec – např. banány, hrozno, hrušky, tropické ovoce), ale také v přílohách. Bílé pečivo a bílá rýže je určitě méně vhodná než celozrnné varianty či basmati rýže, která má velmi příjemný glykemický index. U celozrnného pečiva ale pozor na dobarvování karamelem. Záleží také na způsobu úpravy dané potraviny. Vhodnější jsou určitě vařené brambory než pečené v troubě. Stejně tak lépe procházejí těstoviny vařené na al dejte (na skus), než doměkka. Moje paní diabetoložka říkala, že zkrátka, kde se více musí zapojovat zuby, je to lepší, haha.

• Měřit hladinu glykemie v krvi. Poslední pravidlo jde ruku v ruce s předchozím a je za mě absolutní nutností. Jedna věc je omezit sacharidy a hlídat si jejich příjem podle nějakého univerzálního klíče. Těhotenská cukrovka je ale poměrně individuální záležitostí. Každé z nás se projevuje nějak jinak. Někdo má problém s hladinou cukru na lačno. Někdo má problém s hladinou cukru po určitých potravinách. Někdo má ale celou dobu hodnoty glykemie úplně v normě. Jenže na to bez glukometru nepřijdete. Žádným jiným způsobem se nedá zjistit, co Vašemu tělu v určitém množství škodí. Pro mě je například kamenem úrazu pečivo. Na snídani ho můžu sníst cca do 60 g. Když jsem si dala celý žitný rohlík z Lidlu, který má asi 75 g, nevešla jsem se do limitu. Vícesacharidové pečivo mi dělá paseku i k večeři – neprojeví se mi ale na večerním měření, ale až na ranní lačné. A třeba v různých jídelníčcích doporučují k obědu jen  100 g vařených brambor. Já můžu sníst klidně 150, ne-li více, a pořád mám hodnoty daleko do povoleného limitu. 

Krom výše zmíněného je velmi vhodné ke každému jídlu zařadit zeleninu – denně byste měli sníst asi 300-500 g. Zelenina obsahuje vlákninu, které v tenkém střevě vytvoří ochrannou vrstvu, a tak se glukóza do krve dostává pomaleji a nezpůsobí glykemickou špičku. Stejně tak je v rámci opatření vhodné dodržovat pravidelný pohyb, min. 30 minut denně (což s naším hafíkem není sebemenší problém) a dostatečně pít. 

Moje zkušenost s GDM

Na diabetologii jsem vyfasovala glukometr, naučila se s ním pracovat a byly mi vysvětleny principy diety (které odpovídaly informacím, které jsem si už načetla). Dostala jsem také brožurku k těhotenské cukrovce a záznamový arch, kde jsem si měla zapisovat hodnoty měření. Dohodly jsme se s paní doktorkou, že si nejprve následující tři dny budu měřit cukr vždy nalačno před každým hlavním jídlem (snídaně, oběd, večeře) a pak hodinu po jídle. Mezitím si ještě zajdu na odběry k dlouhodobému cukru – hodnoty by měly ukázat, zda se tělo s příznaky cukrovky vypořádává krátkodobě (lepší varianta, tímpádem vznikla v těhotenství), nebo už je zatíženo delší dobu. Po třech dnech jí pošlu výsledky mailem a vyhodnotíme, co dál. Odcházela jsem velmi pozitivně naladěna. Dostala jsem ještě instrukci, že pokud by mi vycházely nadlimitní hodnoty po jídle, dá se to ovlivnit právě dietou. Budu vědět, že příště musím sacharidů ubrat. Horší je ranní lačná glykemie, protože co se děje s tělem v noci při spánku, je hůře kontrolovatelné. Pokud by hodnoty opakovaně vycházely nad normu, musí se přistoupit k lékům. Když jsou hodnoty jen lehce zvýšené, berou se tabletky na noc. Pokud už jsou hodnoty hodně za hranou, nebo se nedají srazit dietou, přistupuje se k aplikování inzulínu. Po třech dnech předepsaného měření jsem po jídle měla naprosto ukázkové hodnoty, jen mě trochu zlobila lačná. Obecně je povoleno mít po ránu nalačno při měření glukometrem hladinu cukru do 5.3 mmol/l (u těhotenské cukrovky). Moje paní diabetoložka má trochu přísnější hranici, a to 5.1. Naměřila jsem 4.8, 5.2 a 5.1. Takže velmi hraničně. Naštěstí v žilních odběrech jsem měla hodnotu v normě a dlouhodobý cukr taky tak. Bylo mi po mailové konzultaci doporučeno měřit další týden každý den ranní lačnou a pak si každý den vybrat jedno jídlo, kdy se hodinu po změřím. V tomto období se mi podařilo vypozorovat, že musím k večeři jíst buď večerní či proteinový chlebík z Lidlu a na druhou večeři si dávat pár plátků sýra. To je můj klíč k dobré ranní glykemii. Díky tomu se mi zatím daří zvládat cukrovku jen na dietě a protože mi přílohy víceméně prochází v jakémkoliv množství, jídlo jsem si po prvních dvou týdnech přestala vážit a jedu prostě „by oko“. Když jsem na něco zvědavá, jestli projde, tak se zkratka změřím. V tom je glukometr fajn věc a musím říct, že měření je velmi jednoduché a když pravidelně střídáte prsty, není to ani nijak dlouhodobě bolestivé či nepříjemné. I druhá kontrola na diabetologii dopadla dobře – mám si už měřit lačnou dvakrát do týdně a pak občas po jídle, kde mě bude zajímat, jestli dobře prochází. Další kontrolu mám až za měsíc, což bude dva týdny před porodem, takže s cukrovkou to nakonec tak zlé nebude. 

Z počátku pro mě byl přechod na dietu výzvou. Zhruba čtyři dny po vysazení cukru mi nebylo dobře – pociťovala jsem slabost, točení hlavy a větší neklid. Naštěstí to brzy odeznělo. Nejtěžší bylo příjmout, že odteď žádné sladké, naučit se číst etikety a vyhledávat vhodné potraviny. První týdny jsem cítila větší pocit hladu, než jsem se naučila jídla skládat tak, aby byly výživné a dostatečné zasytily. A taky mě mentálně velmi zaměstnávalo na všechna pravidla myslet a dost často jsem se zlobila, proč právě já cukrovku musím mít. Díky tomu, že mi víceméně prochází všechno jídlo jako doposud, nemám pocit, že bych jedla nějak nekvalitně, monotónně, nebo bych musela nějak speciálně vařit. Spíš jsem si musela koupit vhodná dochucovadla a volit třeba celozrnné/luštěninové těstoviny. Rozhodně pro mě bylo nové jíst tolik zeleniny – na druhou stranu se mi o hodně zlepšila zácpa, takže to považuju za velký benefit. Nesmírně mi pomohl Instagramový profil “Máma s cukrovkou”, od které jsem si koupila i elektronického průvodce těhotenskou cukrovkou. Z profilu čerpám doteď, je tam spoustu receptů, tipů na vhodné potraviny a rad, jak dietu přežít. Díky Aničce, která je autorkou, jsem vyzkoušela i nějaké dezerty bez cukru (např. Vafle, perník, mugcake, puding, mandlovou kaši atd.). Některé u mě měly větší úspěch, některé menší (přeci jen dezert bez cukru je polovičním dezertem). Skvělý je ale jablečný závin – ten chutná jako klasický, jen jej nahoře neposypete moučkou. Je ale potřeba koukat na složení – chlazené těsto obsahuje cukr, lepší je mražené a jen některé druhy. Koupila jsem si také knihu “Pravda o cukru”, která přináší několik tipů, jak držet své glykemické křivky stabilní a v normě. Tam jsem se naučila jíst vždy jako první zeleninu a pak až zbytek jídla (právě kvůli vytvoření ochranné vrstvy ve střevě), jít se po snídani projít (na snídani jím normální chleba a ten mi glykemii zvyšuje) a taky zařadit více kyselých potravin (např. Zelí či jablečný ocet glykemii snižují. Můj muž dělá výbornou nakládanou zeleninu jen v soli a té bych se mohla užrat). Určitě můžu doporučit i web www.tehotenskacukrovka.cz, na kterém se podílí paní doktorka Krejčí, což je jedna z předních odbornic na těhotenskou cukrovku. Velmi zajímavý a přínosný je s ní podcastový rozhovor s Cukrfree. Čerpala jsem i recepty z nízkosacharidových kuchařek (Voňavá kuchařka, Svěží kuchařka), které jsme měli doma už z dřívějška. Do žádné FB skupiny jsem se nakonec nepřidala, i když mi to hodně lidí doporučovalo. Věděla jsem, že bych to vše obsesivně četla, a to by mi nedělalo dobře. 

Musím říct, že jsem v dodržování diety vážně striktní. Ani jednou jsem zatím nezhřešila, jestli ano, tak o tom nevím a bylo to neúmyslně (spíš ve smyslu, že jsem možná snědla nějakou potravinu, která nesplňovala pravidlo 5/100 s cukry). Je to každého rozhodnutí, jak se k této výzvě postaví, já ale své miminko nechci vystavovat nějakému riziku. Nečekala jsem na něj tak dlouho, abych pak tři měsíce nevydržela. Občas jsem se setkala s nepochopením a větou, že přeci občas můžu, že se nic nestane. Já ale vím, proč to dělám. Zároveň chci říct, že oproti bezezbytkové dietě, kterou jsem držela loni, je toto procházka růžovou zahradou. Nemusela jsem toho příliš upravit, je mnohem více potravin povolených než zakázaných a hlavně je to považováno za zdravou dietu (obzvlášť když nemusíte nějak zvlášť omezovat komplexní sacharidy a na glukometru to prochází). Nebudu ale lhát. Do porodnice chci okamžitě přinést nějaký dort nebo dezert. Těším se na to nejvíc na světě. Samozřejmě není vyloučené, že mi cukrovka nezůstane, nebo se mi nikdy nevrátí, ale s porodem placenty by už to nemělo být nijak dramatické. A hlavně už to slízne jen moje slinivka a ne chlapečkova. Všem ženám, které si touto zkušeností procházejí, držím velmi palce, aby nemusely nikterak drasticky upravovat stravu a i kdyby musely brát léky či si píchat inzulín, je to pro dobrou věc. Zároveň to nechci nijak snižovat – těhotenská cukrovka je opruz. Z období, kdy Vám spousta lidí říká, že můžete jíst cokoliv a dopřát si, se stane na čas poměrně velká otročina, hlídání, co můžete, nebo nemůžete. Vztek, naštvání, lítost a frustrace jsou na místě. Ale časem pominou…minimálně porodem miminka!

Třicet dva týdnů je za námi! Zbývá osm týdnů do termínu porodu, sedm týdnů do plánovaného císařského řezu a ode dneška můžu nastoupit na mateřskou. Taky mě dnes čekal poslední velký ultrazvuk, kterému se někdy říká třetí screening. Pro mě osobně se až na maličkosti tolik nelišil od jakýchkoliv jiných ultrazvuků. Českou gynekologickou společností je ale právě toto vyšetření indikováno jako povinné, co se třetího trimestru týče. Ideálně by se mělo provést mezi 30. – 32. týdnem (30+0 až 32+0). Já na něm byla právě 32+0 – vyšlo to tak, aby od poslední kontroly uběhly tři týdny a taky jsme se tak domluvili, protože mi už sestřička mohla vystavit papíry k mateřské. Cílem tohoto posledního screeningu je zejména posoudit růst miminka – jestli se vyvíjí správným tempem a symetricky, zkontrolovat znovu jeho orgány, polohu, množství plodové vody a také umístění placenty. Oproti druhému screeningu se znovu dělají odběry krve – nejčastěji se zaměřuje na rozbor krevního obrazu (spousta žen je v této pokročilé fázi těhotenství chudokrevná) a někde znovu testují pohlavní choroby. Ty mě pro tentokrát minuly, moje paní doktorka je dělává jen v rámci prvního screeningu a jsem ráda, že si ušetřím falešnou pozitivitu na syfilis. Nicméně výsledky odběrů mě příliš nepotěšily. Chudokrevná nejsem, ale mám snížený počet krevních destiček. Za pár dní mě čeká kontrolní odběr a pokud to znovu vyjde pod normou, zřejmě mě nemine návštěva hematologie. Ach jo, to je furt něco!

U sestřičky jsme projely klasickou agendu – váha, rozbor moči a měření tlaku. Od minula jsem na váze měla asi o 300g víc, takže jsem přibrala velký prd. S cukrovkovou dietou není divu. Moč byla v pořádku, jen tlak napoprvé dost překvapil. Vyskočil na 132/89. Nicméně jsem při měření mluvila, což může výsledek zkreslit a na podruhé už jsem byla na 112/79, což je úplně v normě. Trochu jsem se vylekala. Vysoký tlak není v těhotenství nikdy dobrý a musí se hlídat, protože by mohl ukazovat na riziko preeklampsie. Ale jak říkám, nemusím mít fakt všechno, tak snad to tak zůstane. Sestřička mi vyjela podklad k mateřské – hlavičku vyplňuje lékař a vy si pak dopíšete, ke kterému datu na mateřskou skutečně nastupujete. Vzala mi odběry a pak jsme se plynule přesunuli k paní doktorce. Ultrazvuky už pro mě nejsou tolik stresující, vzhledem k tomu, že chlapečka velmi živě cítím během celého dne. Teď jsem se akorát bála, jestli už se netlačí do porodních cest, protože má někdy tendenci strčit mi nějakou část svého těla (zřejmě hlavu) rovnou k čípku. Co si budem, není to nejpříjemnější pocit na světě. Naštěstí porodní cesty pro něj zatím zůstávají zapovězeny, což potvrdila i velikost čípku, která byla pořád krásných 32 mm. Od minula se zkrátila pouze o tři milimetry. Je srandovní, jak se během těhotenství kruh uzavírá. V prvním trimestru je na ultrazvuku často vidět pěkný prd, protože mimino je ještě prťavé. Ve třetím trimestru vidíte taky pěkný prd, protože mimino už je naopak moc velké, aby se tam vměstnalo, takže já jako laik tam často vidím jen různé útvary a fleky. Ať nekecám, dneska jsem poznala páteř, stehenní kost a lebku. Paní doktorka nám ale udělala nějaké 3D fotky – každopádně chlapeček je zřejmě po tatínkovi a nerad se fotí. Minule si strkal před obličej ručičky. Teď měl pro změnu před obličejem pupeční šňůru. Nakonec se ale povedlo jej alespoň trochu z profilu zachytit. Oddechla jsem si, že stále krásně symetricky roste, i když byl o pár dní menší, než by měl být. Ve 32+0 je jeho váhový odhad cca 1680 g. Každopádně se na to nedá moc spoléhat, protože je to jen odhad, navíc miminko bylo tak zkroucené, že paní doktorka měřila jeho bříško na několikrát. Každopádně mě uklidnila, že je krásný a vše je, jak má být. Rozhodně není větší, což se u cukrovky často stává. Jestli to půjde tímto tempem, tak bychom opravdu nemuseli mít čtyřkolového cvalíka. Množství plodové vody akorát, placentu mám stále vzadu, ale tentokrát se vytáhla snad úplně nahoru. Vůbec to její putování nechápu. Začala vepředu vysoko, pak dlouho byla vzadu nízko a najednou je vzadu vysoko. Mně je to v podstatě s plánovaným císařským řezem fuk, ale je to fakt magie. Miminko prošlo posledním velkým ultrazvukem na výbornou. Mně ještě paní doktorka zkontrolovala moje bolavé místo. Popsala jsem jí, že nejsem schopna identifikovat, jestli to jde od stydké kosti, nebo od nějakého vazu vedoucího k tříslu, nebo se mi dělá křečová žíla na vulvě. Od stydké kosti to nevypadá, na tříselnou kýlu taky ne a ani jako křečová žíla se jí to nezdálo. Každopádně ji úplně nevyloučila. Říkala, že dost možná to je namožený vaz a také, že někdy se v pánvi všechno rozvolňuje až moc a do spodních partií se posune, co nemá (např. tuk z břicha) a může to pak  bolet, tlačit či otékat právě v oblasti stydkých pysků. Poradila mi, ať si zkusím ulehčit tím, že si budu břicho vázat šátkem. Mělo by to dobře působit i na stydkou kost a taky chlapečka “vytáhnout”, když bude pocitově příliš nízko a dělat neplechu u mého čípku. Kdybych měla ale nějaké velké bolesti, tak ať přijdu. Ty zatím nemám, v klidu to nepociťuju téměř vůbec. Zlobí mě to, když nějakou dobu sedím a pak se postavím a začnu chodit. To je pro mě prvních pět minut utrpení a chodím jako šnek. Což stejně k těhotenství patří. 

Na závěr jsme ještě řešily praktické věci spolu s našimi otázkami. Další kontrola bude za tři týdny, tedy v 35. týdnu. Udělají se stěry na streptokoka – i když nebudu rodit přirozeně, je dobré to zkontrolovat a případně přeléčit. Poté se domluvíme už na check-inu do porodnice a je skvělé, že se to prý pokusíme udělat tak, aby si mě v porodnici přebrala právě moje gynekoložka. Bavili jsme se také o tom, co by se dělo, kdybych začala rodit dříve. Mám ji volat a do průkazky mi pro jistotu napsala, že mám indikaci k císařskému řezu právě po operaci endometriózy. Znovu jsme si potvrdily termín porodu a já moc doufám, že termínem zůstane. Ptala jsem se i na to, jak vlastně rozjíždějící porod poznat. Já vím, že to je pitomá otázka, ale přeci jen to je pro mě poprvé. Nevím, jestli se můžu spolehnout na svůj práh bolesti. A taky to nechci nechat rozjet do stavu, kdybych musela porodit přirozeně. Dostala jsem doporučení, že pokud by mi tvrdlo břicho (což stále nevím, jak vypadá), měla bych pravidelné bolesti/stahy a nepomohlo by si dát teplou sprchu, dát si termoform a odpočívat, tak raději jet do porodnice. A samozřejmě při prasknutí plodové vody není co řešit. Ale to si myslím, že bych snad rozpoznala, haha. Zapomněla jsem se akorát zeptat, kdy je dobré si zavolat do porodnice a zarezervovat si bondingový pokoj, když ten termín porodu máme, ale to si pořeším už s porodnicí. 

Poslední velký ultrazvuk je za námi! Až na ty krevní destičky, dopadl výborně. Jsem zvědavá, co za „kejkle“ mě ještě v souvislosti s nimi čekají. Snad to bude v poklidu. Je bláznivé, že už mě čeká jen jedna kontrola na gynekologii a pak čauky do porodnice. Asi se to vážně blíží. Toto uvědomění posílilo i to, že už nám přišel kočárek, který je dočasně u mojí mamky (je to od nich dárek) a dneska jsem si ho u nich mohla znovu prohlédnout a osahat. Došlo mi, že za dva měsíce v něm budu vozit miminko. Těším se nesmírně a taky se pomalu začíná aktivovat panika. Budu rodit! A budu máma!!! To bude teprv dobrodružství…

Jak už jsem avizovala v článku, kde jsem psala o věcech, které mě v těhotenství překvapily – ráda bych se podívala na zoubek vnímání vlastního těla v těhotenství. Předem bych chtěla upozornit, že se rozhodně nechci rouhat a že jsem si samozřejmě byla vědoma veškerého přibírání a nárůstu některých tělesných partií. Jaké pocity to ale ve mně občas vyvolává, to bohužel ovlivnit neumím. A tak je mi jasné, že ne každý se bude ztotožňovat s tím, o čem budu psát. Může to vyvolat nepochopení nebo nevoli (obzvlášť u žen, které na miminko teprve čekají a daly by cokoliv za to, aby klidně přibraly třicet kilo, hlavně že se můžou stát mámou). Je to naprosto v pořádku. Zároveň se celou dobu snažím psát tak nějak upřímně, jak to cítím, a tak ani dnes to nebude výjimka. 

První měsíce jsem byla do těhotenství naprosto zblázněná. Strašně jsem se těšila z miniaturního bříška, které teda nebylo vůbec těhotenské, ale hormonální. Každopádně já si ho hrdě fotila, hladila a strašně se těšila, až budu mít to pořádné těhotenské břicho. Prsa mi porostla asi jen o velikost a žádné větší vizuální změny se na nich neudály. V těhotenství se můžete setkat se zvýšenou pigmentací. Ta se může projevit například ztmavnutím dvorců, bradavek, vytvoření pigmentových skvrn na obličeji, ztmavnutí v oblasti Vaší vulvy nebo konečníku a taky se některým ženám vytvoří tzv. linea nigra – tmavá čára vedoucí od pupíku k Venušinu pahorku. Co se týče pigmentace, tak jsem si téměř celé těhotenství gratulovala, že se nic výrazného neděje. Trochu se mi objevila linea nigra, ale velmi světlounká. Pak jsem kolem jednatřicátého týdne začala pozorovat větší bolestivost v tříslech a stydké spony. Jedno ráno mi ale přišlo, že to není tolik o stydké kosti, jakože mě bolí jedno místo pod Venušiným pahorkem. Trochu jsem se vylekala, jestli to není křečová žila, protože ty se v těhotenství rády dělají (a nešetří ani náš klín). Musela jsem si vzít zrcátko, protože už pěknou řádku týdnů si přes břicho nevidím. Křečák jsem vizuálně nenašla, ale zjistila jsem, že jsem „tam dole“ nějak tmavší než obvykle. Je to tady! Jsem ráda, že mě na tuto skutečnost připravila jedna moje kamarádka, protože by mě to upřímně vůbec nenapadlo. Za jeden z mála benefitů císařského řezu jsem považovala, že se porodem zřejmě nezmění vzhled mé vulvy. Není to údajně tolik pravda. Vlivem hormonů se vzhled může měnit i tak. Začínám si klást otázku, jestli s porodem větší pigmentace? Co všechno se tam “dole” ještě promění? Co mě těší, že jak jsem kdysi čelila nejistotě ze vzhledu a jestli je moje vulva normální, tak teď to spíš ve mně vyvolává zvědavost. Můj muž tyto věci neřeší a já jsem v této oblasti se sebou v takovém míru, že co bude, to bude. 

Zpět ale k tomu těhotenskému břichu, to je jiná písnička. Nevím, jak vy, ale já si vždycky přála být taková hezká těhotná ženská, která moc nepřibere, jen má to roztomilé, nepříliš velké bříško. Myslím si, že kdybych žila někde na opuštěném ostrově, tak bych si asi tuto představu relativně naplnila. Jasně, mám v 32. týdnu nahoře osm kilo a ty někde zákonitě být musejí. Zároveň mám pořád dost hubené ruce a nohy, zezadu vypadám naprosto netěhotně a v obličeji nějaké výrazné nabrání taky nepociťuju. A co to moje břicho? Já Vám sama nevím. Střídá se mi to jako na horské dráze. Někdy mi přijde pořád maličké, v některém oblečení jej naprosto zbožňuju a do cca 6. měsíce, kdykoliv jsem si vzala volný vršek, nikdo ani moc nepoznal, že jsem těhotná. Po návratu z Bulharska ale fakt neskutečně narostlo. Přijde mi, že ze dne na den. V upnutých šatech už jsem byla fakt jak pokročile těhotná a několik babiček mě chtělo pustit sednout v tramvaji. Pořád jsem ale byla v klidu a začala se radovat, že teď je to skutečně vidět. Pak ale začaly ty komentáře z okolí. Pro jednu skupinu lidí jsem měla malé břicho. V té druhé už se objevovaly komentáře, že už to jde dost vidět, padaly slova jako buben, pupek, břuch. Občas olej do ohně přilil i můj manžel, i když to nebylo s žádným zlým úmyslem, ale myslím, že ho růst mého břicha překvapil stejně jako mě. Byl skokovitý. Břicho nám začalo překážet při objímání. Když jsem si vzala něco hodně upnutého, přišel nějaký komentář, jak už je ten pupík velký. A já jsem se se v tom začala cítit nepříjemně. Ne proto, protože jsem těhotná. Ale protože jsem najednou byla ztracena v tom, že někdo komentuje, jak vypadám a já vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Nabízí se říct: “Jano, vy*er se na komentáře okolí. Jsi přeci těhotná!” Byly chvíle, kdy mi to šlo. Pak byly ale chvíle, kdy jsem měla potřebu se srovnávat s ostatními ženami v podobném stádiu těhotenství. Zkrátka jsem hledala na té škále své místo. A nemohla jsem jej najít. Zároveň jsem se začala bát, že když už v šestém měsíci se objevovaly komentáře s bubnem, jak to bude vypadat za měsíc, za dva, za tři. Upřímně mě děsila taková ta obří břicha, kdy se Vám musí rozhodit celé těžiště těla, všichni se ptají, jestli tam máte jedno nebo víc děti a že určitě už jste po termínu porodu. A ve skutečnosti jste třeba na konci osmého měsíce. Trochu se sama sebe ptám, proč má vůbec někdo potřebu to komentovat? Procházíme v těhotenství velkou změnou. Můžeme hodně přibrat. Všude. Můžeme být pigmentované, můžou nám růst více chloupky, můžeme otékat. Někdo si v těhotenství připadá velmi sexy, někdo si připadá jako vyvrhá velryba. Určitě se do toho promítá spoustu věcí. Jaký jsme měly vztah ke svému tělu před otěhotněním. Jaké jsou naše vnitřní nejistoty. Ale po své zkušenosti si troufám tvrdit, že mě dost ovlivnily i komentáře okolí. Spíš mě znejistěly, což samozřejmě jde ruku v ruce s tím, že ač své tělo nějak přijímám, pořád k němu relativně komplikovaný vztah mám. A nelíbí se mi ta velká celulitida na stehnech a zadku. Bojím se, že po porodu/kojení budu mít ohyzdná prsa a povislou kůži na břiše, která už se nikdy sama nezatáhne. Asi se tolik nebojím toho, že bych dramaticky ztloustla, ale i to se může stát. Někdy ta poporodní kila zkrátka dolů nejdou. Je to nesmírně přízemní a část mě se za to vlastně stydí. Pět let jsem čekala na dítě a pak řeším celulitidu? Řeším. Moc se těším, až budu máma. Ale taky bych pořád chtěla být ještě ženou. Pěknou ženou. Přitažlivou ženou. Vnímám v tom totiž rozdíl. Já si i teď připadám pěkná, ale rozhodně už si nepřipadám přitažlivá. Což se asi promítá i do toho mého spícího libida. 

Moc bych si přála, abych těhotenství vnímala jako stav, kdy je povolené vlastně vše. Kdy je to do velké míry posvátné. Kdy se ve mně tvoří nový život, a to přináší změny. Přála bych si neřešit malichernosti. Cítit se božsky a krásně ve svém těle. Někdy to jde, někdy to nejde vůbec. Obzvlášť v tom posledním trimestru, kdy už se zadýchávám jen, když si povoluju ramínka podprsenky. Nebo když nemůžu pořádně chodit a zvednout se rychle z postele. Není to ale tak, že by moje tělo pro mě bylo zdrojem úzkosti či smutku. Hodně jsem teď nastavená přijímat věci takové, jaké jsou. A tak přijímám, že mi některé věci vadí, i když by vůbec nemusely. Miluju našeho chlapečka v břiše, miluju, že je mu tam hezky, miluju, že roste tak jak má a s tím roste i moje břicho. Vždy budu vděčná, že jsem si to mohla alespoň jednou zažít. Ale taky si povoluju nezažívat extatické stavy plné jednorožců a duhy. Těhotenství umí být náročné, i když se vlastně nic závažného neděje…