To je ale náhoda, že článek vydávám přesně měsíc před porodem (panebože, panika, panika!!). Protože budu rodit císařským řezem, tak se konkrétně na porod nijak specificky nepřipravuju. Říkala jsem si ale, že bych Vám napsala, jak u nás doma celá příprava na příchod miminka vypadá/vypadala – jak po stránce materiální, tak po stránce mentální.
Materiální zabezpečení
Myslím, že už jsem to tady zmiňovala – vždy jsem si myslela, že až otěhotním, tak si budu nesmírně užívat všechny ty nákupy pro miminko. Budu se rozněžňovat nad těmi pidi bodyčky/dupačkami a obíhat jeden obchod za druhým. Realita je taková, že často mě pořizování výbavičky vůbec nebavilo. Velký podíl na tom má, že je toho na trhu tolik a já trpím rozhodovací paralýzou. Navíc nacházím mnoho protichůdných informací, v čem by mělo miminko spát/koupat se/nosit/pobývat, že mě to akorát zahlcuje. S velkou vděčností jsem přijala nabídku několika svých kamarádek podědit po jejích dětech věci, ze kterých už vyrostly. Nakonec to dopadlo tak, že jsem musela spoustu nabídek odmítat, protože už jsme toho měli fakt hodně.
Musím říct, že mi velmi pomohlo, když mi kamarádka poslala seznam potřebných věcí pro miminko. Přiznám se, že jsem věděla zhruba orientačně, co vše budeme potřebovat. Seznam nám ušetřil spoustu práce. Navíc se v nás s manželem probudili systematici a seznam jsme si barevně vyšperkovali – jedna barva pro věci, co už máme; druhá pro věci, které jsme měli přislíbené; další pro věci, které budeme pořizovat a pak poslední pro položky, u kterých jsme si nebyli jisti, jestli je budeme dopředu shánět (např. odsávačku na hleny). Excelovské tabulky se osvědčily také pro snadnější orientaci ve všech oblečcích, které jsme měli doma. Zkrátka jsem si vypsala všechno oblečení, včetně velikostí a počtu kusů a hned tak dostala odpověď, co ještě potřebuju sehnat/vypůjčit. Tím, že mám věci půjčené od 4 různých kamarádek – vždy jsem si je nafotila a uložila do konkrétních alb v telefonu, abych je pak správně vrátila. Pochybuju, že si za rok budu pamatovat, co je čí.
Výbavička se nám tedy z 80% poskládala z půjčených věcí. Nový jsme pořizovali kočárek (respektive moji rodiče nám jej chtěli koupit jako dar), nějaké deky, látkové a mušelínové plínky, jednu zavinovačku, pár oblečků, nějaká chrastítka, chůvičku, koš na plíny, kojící světýlko, autosedačku a šátek na nošení. A samozřejmě všechny hygienické potřeby jsme také kupovali nové, ale tam jsem zatím koupila jen od Weledy krém na opruzeniny a masážní olej na bříško. Z druhé ruky se mi podařilo ukořistit prima postýlku, spací pytel pro novorozence a merino overal do nosítka. Některé věci budeme mít homemade – já chci vyrobit kolotoč pro miminko, moje máma s partnerem vyrábějí hrazdičku a přebalovací pult (na ten použijeme moji starou skříň a jen se přidá deska na přebalování). Mám ráda, když se využívají staré věci a najde se pro ně využití. A tím bychom měli mít všechno!
Krom nákupů věcí pro miminko jsme potřebovali udělat ještě určité úpravy v bytě. Respektive po sedmi letech a čtyřech společných rocích s pejskem náš byt zoufale volal po nové malbě. Což jsme stihli v půlce října, respektive já už jsem nemalovala, jen jsem pak pomáhala s úklidem. Nechali jsme seřídit okna, protože už bylo jeté těsnění a profukovalo. Já mám ještě v plánu si zaplatit paní na úklid (umýt okna, kuchyňskou linku a nějaký celkový úklid před porodem). Během listopadu budeme dělat v ložnici koutek pro miminko – dáme k posteli postýlku a přestěhujeme přebalovací pult a uložíme do něj věci pro chlapečka. Pokojíček zatím v plánu nemáme, stejně bude minimálně rok miminko s námi.
Schválně tady nechci psát, jaký máme kočárek, vaničku a podobně – vím, že to pak svádí ke komentování, že je to buď strašně super, nebo úplně na ho*no a nevyhovující miminku. Tomu se chci uchránit. Myslím si, že inspiraci najdete všude na internetu – jak na Insta nebo na YouTube. Já se hodně ptala svých kamarádek, které už mají děti a nějak si z toho poskládala obrázek, co by nám mohlo vyhovovat nejvíc a co nám dává smysl. Také si ale uvědomujeme, že nám do toho mímo může hodit vidle a bude to úplně jinak. Proto jsme do výbavičky zatím investovali minimum, protože některé věci vůbec nemusíme využít.
Mentální příprava
Materiálně se můžete vybavit co hrdlo ráčí, ale jak se připravit v hlavě? Řeknu Vám to tak – těžko. Hodně se u mě střídají chvíle, kdy se těším nejvíc na světě a mám pocit, že mám představu, co mě čeká. Pak jsou ale období, kdy se vypanikařím, jestli budeme dobří rodiče a jestli to zvládneme a že vůbec nevíme, do čeho jdeme. Jasně, je to normální! Ale stejně bych byla radši, kdyby se to dalo všecko nějak teoreticky nastudovat a pak aplikovat, haha.
Co se té teoretické přípravy týče, myslím, že jsme to nijak nepřeháněli. Můj manžel vyslovil přání, že by si rád před porodem přečetl nějakou knížku o dětech/výchově dětí. Zburcovala jsem kamarádky, často psycholožky, a z jejích doporučení jsme si zatím pořídili tyto knihy: Psychologie pro milující rodiče (knížka o výchově a přístupu k nejmenším dětem, kterou napsaly tři psycholožky. V češtině je často špatně dostupná, ale pokud Vám nevadí slovenština, dá se pořídit na Martinusu. My to takto udělali). Dále si můj muž koupil knihu Tátovi a taky mámě (která je psána velmi vtipně a provádí budoucí otce (ale také maminky, já si knížku s chutí přečetla) vším, co je čeká – porod, šestinedělí, kojení, manipulace s miminkem, spánek, pláč atd.). Já ještě dostala od švagrové knížku The Happiest Baby on the Block, která popisuje 5 tipů, jak uklidnit plačící miminko. Jelikož na autora odkazují i v Psychologii pro milující rodiče, která je mi přístupem velmi blízká, je to zajímavé čtení. V audioverzi jsme ještě pořídili Aha rodičovství, ale k tomu se já chci dostat až bude miminko na světě.
Protože nebudu rodit přirozeně, nechtěla jsem investovat do porodního kurzu. Přišel mi zbytečný. Stačilo mi, že jsme se byli podívat v naší porodnici, kde o porodu císařem mluvili, a to byly za mě postačující informace. Chtěla jsem jít ještě na přednášku přímo o císařském řezu, kterou pořádala druhá ostravská porodnice, ale kvůli nenaplněné kapacitě byl zrušen. V rámci podcastu MuDrování jsem si poslechla rozhovor s přednostou naší porodnice, Ondřejem Šimetkou, který o císařském řezu poměrně podrobně mluví. Porod bychom teda teoreticky měli. Kde mi ale informace chyběly, tak to byla oblast první pomoci a šestinedělí/kojení. S kamarádkou jsme posdílely kurz od MKlife (mladá pediatrička), která se na první pomoc specializuje v rámci svého projektu #comamdelat. Já si pak ještě zaplatila webinář “Co mě čeká po porodu”, který vede Vanda Schreierová (možná ji znáte jako autorku projektu Vaničkování) společně s porodní asistentkou Julii Bischofovou (na insta ji najdete pod denik_porodnibaby). Webinář splnil, co jsem potřebovala a nějak jsem se vnitřně uklidnila, že už trochu vím, co čekat po propuštění z porodnice. Co se týče kojení, trochu mě to děsí. Mám předdomluvenou schůzku se známou, která má kurz laktační poradkyně, tak snad se nám podaří se ještě před porodem potkat. Zvažujeme jestli po porodu ještě nesáhneme po kurzu nošení v šátku či vaničkování, ale to je velmi otevřené a uvidíme, jak na tom budeme.
V dnešním světě Instagramu je skvělé, že profily už neslouží jen pro posílení digitálního narcismu, ale také jako zdroj informací a edukace. Určitě toho asi budu časem sledovat více, ale zatím jsem začala sledovat následující profily: Wellbabing (o bezpečném spánku), prosimspinkej (o spánku dětí), Vhadru (o nošení dětí a vhodných pomůckách), Mojeporodniasistentka a Denik_porodníbaby (o informacích k porodu, pobytu v porodnici a péče o novorozence) či Fyziokristy (o polohování správné manipulaci s miminkem/dítětem).
Jinak mi v rámci přípravy pomáhá ptát se a čerpat zkušenosti od lidí, které mám ráda a souzním s tím, jak své děti vychovávají. To je za mě zdroj nejcennější. Na miminko se nesmírně těšíme, i když stále nemáme vybrané jméno, nevedeme s břichem sáhodlouhé hovory a ani mu nezpíváme či nepouštíme vážnou hudbu. Zkrátka nám to není vlastní. Já ho někdy přemlouvám, ať se posune, když se někde naboulí a je to krajně nepříjemné, nebo ho uklidňuju když má škytavku. Stále držíme náš rituál, že si každý čtvrtek čteme v aplikaci, co je s chlapečkem nového a jak je asi veliký. Absolvujeme společně každou kontrolu a pak se kocháme fotkami z ultrazvuku. Jsem velký zastánce toho, ať každý dělá, co potřebuje a co mu dává smysl. Já žádný jednotný návod nemám a taky je nerada dostávám.
Zbývá tedy poslední měsíc…a pak už grand finále! Těším se, bojím se, ale bude to neskutečná jízda.
Napsat komentář