134. PROMĚNY

Jak už jsem avizovala v článku, kde jsem psala o věcech, které mě v těhotenství překvapily – ráda bych se podívala na zoubek vnímání vlastního těla v těhotenství. Předem bych chtěla upozornit, že se rozhodně nechci rouhat a že jsem si samozřejmě byla vědoma veškerého přibírání a nárůstu některých tělesných partií. Jaké pocity to ale ve mně občas vyvolává, to bohužel ovlivnit neumím. A tak je mi jasné, že ne každý se bude ztotožňovat s tím, o čem budu psát. Může to vyvolat nepochopení nebo nevoli (obzvlášť u žen, které na miminko teprve čekají a daly by cokoliv za to, aby klidně přibraly třicet kilo, hlavně že se můžou stát mámou). Je to naprosto v pořádku. Zároveň se celou dobu snažím psát tak nějak upřímně, jak to cítím, a tak ani dnes to nebude výjimka. 

První měsíce jsem byla do těhotenství naprosto zblázněná. Strašně jsem se těšila z miniaturního bříška, které teda nebylo vůbec těhotenské, ale hormonální. Každopádně já si ho hrdě fotila, hladila a strašně se těšila, až budu mít to pořádné těhotenské břicho. Prsa mi porostla asi jen o velikost a žádné větší vizuální změny se na nich neudály. V těhotenství se můžete setkat se zvýšenou pigmentací. Ta se může projevit například ztmavnutím dvorců, bradavek, vytvoření pigmentových skvrn na obličeji, ztmavnutí v oblasti Vaší vulvy nebo konečníku a taky se některým ženám vytvoří tzv. linea nigra – tmavá čára vedoucí od pupíku k Venušinu pahorku. Co se týče pigmentace, tak jsem si téměř celé těhotenství gratulovala, že se nic výrazného neděje. Trochu se mi objevila linea nigra, ale velmi světlounká. Pak jsem kolem jednatřicátého týdne začala pozorovat větší bolestivost v tříslech a stydké spony. Jedno ráno mi ale přišlo, že to není tolik o stydké kosti, jakože mě bolí jedno místo pod Venušiným pahorkem. Trochu jsem se vylekala, jestli to není křečová žila, protože ty se v těhotenství rády dělají (a nešetří ani náš klín). Musela jsem si vzít zrcátko, protože už pěknou řádku týdnů si přes břicho nevidím. Křečák jsem vizuálně nenašla, ale zjistila jsem, že jsem „tam dole“ nějak tmavší než obvykle. Je to tady! Jsem ráda, že mě na tuto skutečnost připravila jedna moje kamarádka, protože by mě to upřímně vůbec nenapadlo. Za jeden z mála benefitů císařského řezu jsem považovala, že se porodem zřejmě nezmění vzhled mé vulvy. Není to údajně tolik pravda. Vlivem hormonů se vzhled může měnit i tak. Začínám si klást otázku, jestli s porodem větší pigmentace? Co všechno se tam “dole” ještě promění? Co mě těší, že jak jsem kdysi čelila nejistotě ze vzhledu a jestli je moje vulva normální, tak teď to spíš ve mně vyvolává zvědavost. Můj muž tyto věci neřeší a já jsem v této oblasti se sebou v takovém míru, že co bude, to bude. 

Zpět ale k tomu těhotenskému břichu, to je jiná písnička. Nevím, jak vy, ale já si vždycky přála být taková hezká těhotná ženská, která moc nepřibere, jen má to roztomilé, nepříliš velké bříško. Myslím si, že kdybych žila někde na opuštěném ostrově, tak bych si asi tuto představu relativně naplnila. Jasně, mám v 32. týdnu nahoře osm kilo a ty někde zákonitě být musejí. Zároveň mám pořád dost hubené ruce a nohy, zezadu vypadám naprosto netěhotně a v obličeji nějaké výrazné nabrání taky nepociťuju. A co to moje břicho? Já Vám sama nevím. Střídá se mi to jako na horské dráze. Někdy mi přijde pořád maličké, v některém oblečení jej naprosto zbožňuju a do cca 6. měsíce, kdykoliv jsem si vzala volný vršek, nikdo ani moc nepoznal, že jsem těhotná. Po návratu z Bulharska ale fakt neskutečně narostlo. Přijde mi, že ze dne na den. V upnutých šatech už jsem byla fakt jak pokročile těhotná a několik babiček mě chtělo pustit sednout v tramvaji. Pořád jsem ale byla v klidu a začala se radovat, že teď je to skutečně vidět. Pak ale začaly ty komentáře z okolí. Pro jednu skupinu lidí jsem měla malé břicho. V té druhé už se objevovaly komentáře, že už to jde dost vidět, padaly slova jako buben, pupek, břuch. Občas olej do ohně přilil i můj manžel, i když to nebylo s žádným zlým úmyslem, ale myslím, že ho růst mého břicha překvapil stejně jako mě. Byl skokovitý. Břicho nám začalo překážet při objímání. Když jsem si vzala něco hodně upnutého, přišel nějaký komentář, jak už je ten pupík velký. A já jsem se se v tom začala cítit nepříjemně. Ne proto, protože jsem těhotná. Ale protože jsem najednou byla ztracena v tom, že někdo komentuje, jak vypadám a já vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Nabízí se říct: “Jano, vy*er se na komentáře okolí. Jsi přeci těhotná!” Byly chvíle, kdy mi to šlo. Pak byly ale chvíle, kdy jsem měla potřebu se srovnávat s ostatními ženami v podobném stádiu těhotenství. Zkrátka jsem hledala na té škále své místo. A nemohla jsem jej najít. Zároveň jsem se začala bát, že když už v šestém měsíci se objevovaly komentáře s bubnem, jak to bude vypadat za měsíc, za dva, za tři. Upřímně mě děsila taková ta obří břicha, kdy se Vám musí rozhodit celé těžiště těla, všichni se ptají, jestli tam máte jedno nebo víc děti a že určitě už jste po termínu porodu. A ve skutečnosti jste třeba na konci osmého měsíce. Trochu se sama sebe ptám, proč má vůbec někdo potřebu to komentovat? Procházíme v těhotenství velkou změnou. Můžeme hodně přibrat. Všude. Můžeme být pigmentované, můžou nám růst více chloupky, můžeme otékat. Někdo si v těhotenství připadá velmi sexy, někdo si připadá jako vyvrhá velryba. Určitě se do toho promítá spoustu věcí. Jaký jsme měly vztah ke svému tělu před otěhotněním. Jaké jsou naše vnitřní nejistoty. Ale po své zkušenosti si troufám tvrdit, že mě dost ovlivnily i komentáře okolí. Spíš mě znejistěly, což samozřejmě jde ruku v ruce s tím, že ač své tělo nějak přijímám, pořád k němu relativně komplikovaný vztah mám. A nelíbí se mi ta velká celulitida na stehnech a zadku. Bojím se, že po porodu/kojení budu mít ohyzdná prsa a povislou kůži na břiše, která už se nikdy sama nezatáhne. Asi se tolik nebojím toho, že bych dramaticky ztloustla, ale i to se může stát. Někdy ta poporodní kila zkrátka dolů nejdou. Je to nesmírně přízemní a část mě se za to vlastně stydí. Pět let jsem čekala na dítě a pak řeším celulitidu? Řeším. Moc se těším, až budu máma. Ale taky bych pořád chtěla být ještě ženou. Pěknou ženou. Přitažlivou ženou. Vnímám v tom totiž rozdíl. Já si i teď připadám pěkná, ale rozhodně už si nepřipadám přitažlivá. Což se asi promítá i do toho mého spícího libida. 

Moc bych si přála, abych těhotenství vnímala jako stav, kdy je povolené vlastně vše. Kdy je to do velké míry posvátné. Kdy se ve mně tvoří nový život, a to přináší změny. Přála bych si neřešit malichernosti. Cítit se božsky a krásně ve svém těle. Někdy to jde, někdy to nejde vůbec. Obzvlášť v tom posledním trimestru, kdy už se zadýchávám jen, když si povoluju ramínka podprsenky. Nebo když nemůžu pořádně chodit a zvednout se rychle z postele. Není to ale tak, že by moje tělo pro mě bylo zdrojem úzkosti či smutku. Hodně jsem teď nastavená přijímat věci takové, jaké jsou. A tak přijímám, že mi některé věci vadí, i když by vůbec nemusely. Miluju našeho chlapečka v břiše, miluju, že je mu tam hezky, miluju, že roste tak jak má a s tím roste i moje břicho. Vždy budu vděčná, že jsem si to mohla alespoň jednou zažít. Ale taky si povoluju nezažívat extatické stavy plné jednorožců a duhy. Těhotenství umí být náročné, i když se vlastně nic závažného neděje…