Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že čas utíká jako splašený. Teď v těhotenství dvojnásob. Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsme se radovali z prvního ultrazvuku a najednou bylo o dva týdny více a nás čekala další kontrola. V něčem byla speciální – byla totiž tou poslední na klinice.
Nebudu si hrát na hrdinku, opět jsem byla dost nervózní. Na terapii jsem se zamýšlela nad tím, proč takový strach mám a proč je pro mě těžké zcela věřit v dobrý konec. Myslím si, že v tom hraje roli víc věcí. Je pro mě těžké říct, jestli bych těhotenství zažívala jinak, kdybych otěhotněla přirozeně po krátké době. Vím o sobě, že mám sklon být úzkostná, a tak si myslím, že bych se bála zřejmě vždy. Na druhou stranu – když neplodností žijete posledních pět let, něco málo o tom tématu víte. Když k tomu navíc veřejně o neplodnosti mluvíte, slyšíte stovky příběhů dalších žen. Příběhy, které v sobě zahrnují spoustu bolesti, zklamání, opakovaných potratů a ztrát. Dlouho jsem nevěděla, že existuje něco jako biochemické těhotenství nebo zamlklé těhotenství. Že můžete zažívat všechny těhotenské nevolnosti světa a pak se na ultrazvuku zjistí, že miminko se přestalo vyvíjet. Měla jsem z té nejistoty opravdu velký strach. Možná proto, protože už jsem těch nejistot ve svém životě zažila příliš. Nepomáhala ani diagnóza endometriózy, byť je vyoperovaná. Stále mám na děloze myom, o kterém se lékaři hádají, jestli je to jen neškodný uzlík, nebo je to adenomyóza (endo v děložní stěně). Adeno by byla nešťastná, protože Vám nikdo nemůže garantovat, jestli tak nevytváří v děloze nepřátelské prostředí. A tak by se mohlo stát, že časem se přestane embryjko vyživovat a je z toho game over. Snažím se přesvědčovat, že pan primář, nejpovolanější ze všech povolaných, řekl, že je to jen neškodný myom. Poslední faktor, který v mém strachu hrál roli, je ztráta miminka v prvním trimestru u nás v rodině. Byť je to záležitost přes pětadvacet let stará, myslím si, že mě dost ovlivňuje a ovlivňuje i reakce nejbližších na mé těhotenství. Je to zkrátka křehké a může se kdykoliv něco pokazit. Zároveň se snažím říkat si, že tohle není můj příběh a ten můj může mít úplně jiný konec. Ale zpět k druhé kontrole.
S manželem jsme se rozhodli, že bychom chtěli personálu na klinice hezky poděkovat. Jasně, zaplatili jsme jim spoustu peněz, ale přeci jen jsme si velmi vážili jejich přístupu. A nebrala jsem jako samozřejmost, že pro mě návštěvy kliniky byly příjemnou záležitostí a těšila jsem se pokaždé na známe tváře, které dodávaly naději a optimismus. Na instagramu jsem se inspirovala jednou Američankou, která své klinice věnovala krabici donutů. My jsme se rozhodli pro luxusní croissanty z místní croissantárny (tohle slovo jsem si právě vymyslela). Dovnitř do krabice jsme ještě napsali osobní vzkaz s poděkováním, protože na tyhle věci si já potrpím. Příprava by byla, teď jen aby to dobře dopadlo…
Byla jsem ráda, že kontrolu jsme měli naplánovanou hned na osmou ráno. Aspoň to budu mít brzy za sebou. Nervozitou jsem byla asi desetkrát čůrat (za to ale částečně může i mimino). Na klinice jsme dlouho nečekali a šlo se na věc. Prvně jsme předali snídani s poděkováním. Paní doktorka byla úplně zaskočená a pořád nám opakovala, že jsme si neměli dělat škodu. Sestřička se radovala a těšila se nejvíc na to, až si přečtou vzkaz. Rozhodly se ale podívat se na něj až později, ať se nedojmou ještě před vyšetřením, haha. Jakmile jsem si sedla na vyšetřovací křeslo, nervozita ze mě spadla. Co bude, to bude – teď už to nezměním. Naštěstí jsem velmi brzy na ultrazvuku sama viděla naše miminko v celé své kráse. Vypadalo jako malý dinosaurus s obří hlavičkou. Paní doktorka nám ukazovala jeho zádička, zadeček a místa, kde se brzy vytvoří nožičky a ručičky. Největší zázrak ale byla malá probleskovávající tečka – srdíčko. Miminko bylo plné života, srdíčko mu uhánělo ostošest a my se s manželem drželi za ruku a byli zcela fascinováni, jak rychle se vše vyvíjí. Ze zrnka máku se během pěti týdnů stala gumová coca-cola. Miminko mělo necelé dva centimetry a měření zcela odpovídalo době trvání těhotenství: 8+1. (Těhotenství je sranda, protože na kontrolách se používají tyhle matematické formule “číslo+číslo”. První vyjadřuje počet týdnů, druhé počet dní. Když chcete říct, v jakém týdnu jste, je to vždy o jedno víc než první číslo. V mém případě jsem v devátém týdnu, těhotná jsem osm týdnů a jeden den.) Paní doktorka nám udělala fotku a zatímco jsem se oblékala, říkala manželovi, že od dalšího týdne už se miminko začne pohybovat. Samozřejmě to ještě neucítím, ale na ultrazvuku už to může být vidět.
Ještě než jsme se začali loučit, dostala jsem pár instrukcí (včetně závěrečné zprávy pro mojí paní gynekoložku). Během dvou týdnů se objednat ke svému obvodnímu gynekologovi. Do dvanáctého týdne pokračovat v zavedené medikaci (Anopyrin a Utrogestan). Doporučeno absolvovat prvotrimestrální screening kolem 12. týdne. Byť miminku nehrozí Downův syndrom a ani jiné chromozomální abnormality, můžou se zjistit jiné vady (např. rozštěp), které genetické testování embryí neodhalí. Další screening bych měla absolvovat v 21. týdnu a říkala, že je to moc hezký zážitek. Taky jsem poprvé dostala přesný termín porodu – dle očekávání na jednatřicáté narozeniny mého muže. Miminko se díky plánovanému císaři narodí určitě dříve, ale i tak mám radost, jak krásně to vyšlo. A pak přišlo moc milé loučení s paní doktorkou, se sestřičkou, s paní na recepci. Slíbily jsme si, že přijdeme miminko ukázat a že se brzy vrátíme pro sourozence. Je to v plánu!
Protože reprodukční kliniky dávám načas k ledu, ráda bych napsala jeden svůj postřeh. Co se klinik týče, nikdy jsem nedala na recenze. Bylo pro mě opěrným bodem, jak na mě působí klinika na webu a jak se tam cítím. Je totiž dobré mít na paměti, že kontakt s jakýmkoliv člověkem z personálu je vždy výsledkem kontaktu dvou lidí. A ti si nemusí sednout lidsky. Neznamená to ale, že si dotyčný nesedne s nikým. Proto beru kritiku na lékaře s velkou rezervou. Vím, jak dokáže neúspěch nasadit černé brýle a metat hněv na všechny strany. U nás byla situace jednodušší v tom, že IVF pro nás nebylo nikdy zárukou otěhotnění. Nemohli jsme za neúspěch vinit nikoho jiného než endometriózu. A ano, reprodukční medicína je krásný byznys. Jsou kliniky levnější, dražší. Přesto jsem nikdy nezalitovala jediné koruny, které jsme zaplatili. I když by to někde možná vyšlo o mnoho levněji…
Milá Jano, zase moc zajímavý článek, díky za něj! I kdyžjsem otěhotněla přirozeně, je to pro mě neskutečně zajímavé. Moct takhle být u vašeho zážitku a u toho, jak to všechno probíhá. Zajímalo by mě, z jakého důvodu máte indikovaný císařský řez? Souvisí to s endometriózou? Nebo s IVF? Je možné, že o tom ještě budete psát nebo že o tom nechcete mluvit, což je samozřejmě v pořádku! Mějte se moc hezky a ať vše běží přesně tak, jak má!
Milá Market, těší mě, že je pro Vás tato tematika zajímavá! 🙂 císařský řez mám indikovaný kvůli zářijové operaci. Jedna z jizev je velmi blízko čípku, a tak bych se během přirozeného porodu mohla roztrhnout. Což z bezpečnostních důvodů nechci ani já, ani lékaři. Opatrujte se, hlavně v těchto vedrech a ať je všechno co nejlepší 🙂
Moc hezké shrnutí, také jsem přemýšlela, jestli něco dávat pokud se povede, tak je to fajn tip 🙂