83. JAK SKLOUBIT IVF A PRÁCI?

Proces umělého oplodnění je náročný – to už jsem psala na blogu několikrát. Stojí to spoustu peněz, je to nápor nejen na fyzickou kondici ženy, ale i na její psychiku. Víme, známe. Dneska se ale budu dívat na IVF jinou perspektivou – časovou. Sama jsem byla překvapená, jak dlouhý proces to je. Od první konzultace na klinice po transfer zmraženého embryjka uplynulo devět měsíců. Ano, ne u každého páru je to takto dlouho – mně do toho zasáhlo řešení endometriózy, rozhodování o operaci a vyloučení stenózy (zúžení střeva následkem endo), než jsem dostala zelenou zkusit otěhotnět. Během těch devíti měsíců jsem absolvovala desítky lékařských vyšetření, kontrol, zákroků, ultrazvuků. Přes léto to takový problém nebyl. Jako člověk pracující ve školství mám letní prázdniny. Co ale ty zbývající měsíce, kdy chodíte na plný úvazek do práce? Dá se to skloubit?

Musím říct, že z počátku jsem to nijak drasticky nevnímala. Mám velké štěstí na zaměstnavatele, navíc pro mě bylo dost úlevné, že jsem celou dobu mluvila o své IVF cestě v práci otevřeně. Stimulace vyšla časově příjemně. Kontroly jsem měla pouze dvě a podařily se mi je napasovat během adaptačního kurzu – jedna před začátkem a druhá po skončení, takže mi do pracovních povinností nikterak nezasáhla. Odběrem jsem zameškala jeden den a protože mi bylo dobře, neschopenku jsem si po něm nebrala. Náročnější to začalo být vždy, když se hlídala ovulace (tzn. před vyšetření EndomeTRIO a pak před samotnými transfery). Když se to zprůměruje, na jednu tuto událost vyšlo průměrně 3,5 kontroly včetně zákroku samotného. To znamená cca čtyři omluvenky měsíčně v práci. To už mi to začínalo být trochu hloupé. Nicméně nikdy mi nikdo neřekl, že hodně chybím, ani nedal najevo, že mu to začíná vadit. Měla jsem oproti učitelům výhodu, že se za mě jako psychologa nesupluje, a tak jsem vedení starost nijak nepřidělávala. Snažila jsem se alespoň domlouvat kontroly hned na ráno, abych přijela do práce během dopoledne. 

Házet vidle mi do toho začaly házet až nemocenské. První byla na přelomu listopadu a prosince – 2,5 týdne doma s covidem. Následoval v lednu první transfer a po něm dva týdny doma. V březnu jsem byla odhodlaná vydržet a rozptýlit si myšlenky prací. Vydržela jsem týden a pak víte, že jsem putovala na nemocenskou znovu – tentokrát na osm dní. Ačkoliv to nikdo nekomentoval, mně tohle nekonečné kolečko nemocenských a absencí v práci začalo dost vadit. Měla jsem pocit, že se zkrátka nedovedu pořád zadaptovat na pracovní režim. Dva školní roky jsme se potýkali s lockdownem. Tento jel konečně, jak měl, a já na střídačku chyběla. Do práce běžně vstávám 5.30. Když jsem byla na nemocenské, vstávala jsem o dvě hodiny později. Když jsem se vrátila do práce, první dva týdny jsem si zvykala na vstávání a nějakou mentální zátěž. Jakmile jsem si zvykla a práce se začala vracet do normálního režimu, opět jsem na nějaké nemocenské skončila. Žáci si už ze mě dělali legraci, že to není možné, že jsem pořád nemocná (důvod potrasnferové nemocenské jsem vždy zastínila “virózou”.) Musela jsem rušit konzultace na poslední chvíli a pak po návratu do práce nevěděla, kde mi hlava stojí, protože se mi to ve velkém nakupilo. Přišlo mi, že od listopadu jsem jela pouze ve dvou polohách – z nuly na sto a ze sta na nulu. Snažila jsem se najít zlatou střední, ale vůbec se mi to nedařilo. 

Hřebíček do rakve tomu zasadil právě březnový transfer, kdy jsem měla v práci malý mentální breakdown. Tehdy jsem si uvědomila, že tu práci školní psycholožky zkrátka dobře nezvládám. Myslím si, že objektivně to vidět nebylo (nebo jsem tu zpětnou vazbu přímo nedostala), ale já si připadala, že běžný pracovní stres, který jsem předchozí roky zvládala poměrně dobře, mi přerůstá přes hlavu. Možná to bylo tím, že jsem nebyla psychicky v pohodě z celé IVF-endo situace, která mi kradla velkou mentální kapacitu. Do toho jsem pár dní v týdnu ještě pracovala po odpoledních v soukromé praxi a začínala být totálně vyšťavená. Když jsem odešla teda na nemocenskou, rozhodla jsem, že pro mě existují jen dvě cesty: a) otěhotním a půjdu na mateřskou b) transfer se nepovede a já tento rok ve škole skončím. Koketovala jsem s tím v hlavě už po prvním lednovém nezdaru, ale teď jsem si byla jistá. Objektivně jsem věděla, že už jsem za hranou. Protože všichni víme, jak druhý pokus o otěhotnění dopadl, bylo jasné, která cesta je pro mě řešením – dát výpověď. 

Doma jsme to probírali horem dolem. Nechtěla jsem si hledat novou práci, protože bych si nijak nepomohla. Když jsem dostala termín v operace až v září, věděla jsem, že budu několik týdnů mimo a kdyby se to zkomplikovalo, může to narůst do řádů měsíců. Navíc po rekonvalescenci budu chtít znovu těhotnět, což znamená další dva týdny potenciální nemocenské. S tím by mě asi nový zaměstnavatel neuvítal s otevřenou náručí. Měla jsem na vedlejšák slušně rozjetou vlastní praxi, kdy jsem od ledna klienty odmítala. Propočítala jsem finance, výhody, nevýhody a měla jsem jasno. Na konci srpna skončím ve škole a od září jdu na fulltime jako OSVČ. Nikdy jsem po tom netoužila. Být zaměstnancem mi přišlo pohodlné, bezpečné a jisté. Nicméně jestli jsem se něco poslední roky naučila, tak že člověk míní a život mění. Vidina časové flexibility, rozhodování si o náplni práce, koordinace s veškerými vyšetřeními, kontrolami, odjezdy na terapeutický výcvik – zdálo se to být jako značka ideál. Bojím se neskutečně. Bojím se, jak to finančně zvládnu, jaké to bude nepracovat v kolektivu a vídat vlastně jen klienty. Pak jsem si ale řekla, že kdy jindy to zkusit než teď. Finančně mám polštář a můžu si to dovolit. Když zjistím za rok, že to nepůjde, budu hledat práci na půl úvazek. Jako psycholog se nebojím, že bych práci  v dnešní době nenašla. Nutně si potřebuju odpočinout. Pracovat méně. Tolik, kolik budu chtít. Bez výčitek, že věčně někde chybím a omlouvám se, že jsem “nemocná”. Ano, mohla jsem zůstat jako zaměstnanec a čerpat během operace a rekonvalescence nemocenskou. Rozhodla jsem se ale vědomě, že takto to nechci. Chci, aby byl na škole k dispozici psycholog. Chci, aby tam byl od září. A posunování výpovědi o další půlrok se mi nezdálo být vhodným řešením. Ba naopak. Dost by mě to stresovalo. Skončit s koncem školního roku bylo ideální. V červenci končí projekt, který jsem na škole vedla, ukončím rozjeté věci, předám to svému nástupci a s klidným srdcem odejdu. Tenhle nápad mě naplňoval klidem, že jsem si to udělala podle sebe tak, jak nejvíc potřebuju.

Druhý covid na konci dubna mě utvrdil v tom, že jsem se rozhodla správně. Čtvrtá nemocenská během pěti měsíců. To už snad nebylo ani možné. Po vyléčení jsem šla vedení oznámit, že končím. Bylo to pro mě opravdu náročné. Bylo mi to na jednu stranu hodně líto, vážila jsem si, jak mi celá škola vycházela v řešení neplodnosti vstříc a nejen v tom. Vždy jsem měla tu lidskou podporu. Strávila jsem ve škole spoustu krásných chvil, potkala jsem spoustu prima lidí, prima žáků a naučila jsem se toho tolik za působení na učilišti, že jsem vděčná, že jsem tuto možnost mohla mít. Nemohla jsem si vybrat lepší první práci. Zároveň se nutně potřebuju posunout v životě dál. A moc doufám, že se mi v tom uleví…

Závěrem se vracím k otázce, kterou jsem začala – “Dá se IVF skloubit s práci?” Nemám na to jasnou odpověď. Jasně, že dá, ale je otázkou, jak dlouho to může fungovat. Vstupuje do toho několik faktorů. Jak dlouho to bude vyhovující pro Vás – přelítat mezi prací, reproklinikou a případnými neschopenkami. Jak dlouho to bude v pořádku pro zaměstnavatele, než začne přemýšlet nad tím, jak moc jste pro něj efektivními zaměstnanci. Taky mám obdiv k těm, kteří se rozhodli, že o své IVF cestě zaměstnavateli neřeknou – musí to být náročné vymýšlet zástěrky pro nekonečný kolotoč vyšetření. Já jsem své IVF s prací tento rok skloubit nezvládla. Nemám si to ale za zlé. Věřím, že mě to může posunout dále a po dlouhé době mám pocit, že se těším na něco nového, co nemá s případným otěhotněním nic společného. A to je sakra dobrý pocit!