Dlouho o ní na blogu nebyla řeč. Hormonální antikoncepce má v mé společenské bublině poměrně špatnou reputaci. Zázračná pilulka, která je ve většině ordinací gynekologů volbou číslo jedna na veškeré gynekologické potíže, nepravidelný cyklus, akné či bolestivou menstruaci. Nepochybně také patří mezi jednu z nejúčinnějších metod proti nechtěnému otěhotnění. Potud to zní vlastně jako značka ideál. V čem tedy spočívá ta její kontroverze?

Když jsem byla v pubertě, a už jsem o tom párkrát psala, hormonální antikoncepce frčela ve velkém. Téměř všechny moje kamarádky ji užívaly. O rizicích se příliš nemluvilo, naše největší obava byla, ať to opravdu 100% funguje proti otěhotnění a ať moc nepřibereme. Od doby, kdy jsem poprvé začala užívat antikoncepci, uplynulo už téměř patnáct let. Spoustu se toho změnilo. Mnoho žen začalo od hormonální antikoncepce upouštět. Nedělala jim dobře psychicky. Začalo se spekulovat o tom, že může způsobit neplodnost. Že předepisovat jí mladým holkám, u kterých se ještě vyvíjí menstruační cyklus, je nesmysl – po vysazení se totiž budou potýkat se stejnými problémy jako v pubertě, ne-li horšími. Objevil se velký trend, který oslavoval přirozenost a ženství, ke kterému patří cykličnost a menstruace. Nic takového při antikoncepci neexistuje. Mluvilo se o následcích dlouhodobého užívání. O nedbalosti lékařů, kteří antikoncepci předepisovali, aniž ženě udělali jaterní testy a ověřili si, zda nehrozí riziko trombózy. Mám pocit, že se velice brzy ze zbožňované pilulky stal hon na čarodějnici. A abych byla upřímná – nejsem zastánce ani jednoho tábora.

Jestli me pravidelně čtete, tak víte, že jsem si prošla právě oběma tábory: “Miluju HA” x “odsuzuju HA”. Dost se bavím nad tím, že moje fungování bylo kdysi vážně založeno na lítání z extrému do extrému. Pro připomenutí – antikoncepci jsem brala devět let. Nikdy mi nepůsobila žádné větší potíže. Když jsem jí vysadila a začala mít různé potíže (včetně neplodnosti), začala jsem se vinit z toho, že jsem si to určitě způsobila užíváním HA. Kdybych ji nebrala, určitě by se to nestalo. Měla bych normální cyklus, nebo bych to včas řešila, dokud bych nechtěla dítě. Byla jsem skálopevně přesvědčena, že až jednou porodím děti, už se k hormonální antikoncepci nikdy nevrátím. Obklopovala jsem se zdroji, které toto mé přesvědčení podporovaly. Milovala jsem cykličnost, milovala jsem svoji sexualitu neovlivněnou umělými hormony, milovala jsem pozorovat svoje tělo, jak se v průběhu měsíce mění a jaké signály v každé fázi vysílá. Trochu zaslepeně se mi dlouhou dobu dařil ignorovat fakt, že menstruace je pro mě utrpením, že s každým dalším měsícem je moje tělo v bolesti a nefunkčnosti. Všechno jsem byla ochotna vydržet, kdyby se mi podařilo otěhotnět. Čtyři roky bez antikoncepce, čtyři roky různých kejklí a kratochvílí abych otěhotněla a výsledek? Endometrióza má v mém těle “time of her life” a stejně jako Baby z Hříšného tance zkrátka nebude sedět v koutě. 

Když jsem začala endometriózu řešit v endoporadně, bylo mi jasné, že můj plán života bez hormonů asi nebude úplně reálný. Minimálně jsme domluvili, že po operaci, kterou jsem původně měla absolvovat loni v listopadu, mi po dobu rekonvalescence zřejmě nasadí léky na bázi umělého přechodu, abych nemenstruovala. Když trpíte endometriózou, každá menstruace je pro Vás potenciálně riziková. Každý měsíc je šancí, že se vytvoří nové ložisko, které budete pravidelným měsíčním krvácením vyživovat. Nemusí to tak být. Opravdu je skupina žen, které mají po operaci vyhráno a jsou pak už po celý život v remisi. Ale také existuje skupina žen, kterým se po operaci vrátila endometrióza do půl roku ve stejném rozsahu. Výzkumy ukazují, že žena s endo průměrně za svůj život absolvuje 3-4 laparoskopií. To jsou děsivá čísla, nemyslíte? Zhruba od loňského léta jsem tedy měla jasno. Jakmile se mi někdy podaří porodit dítě, okamžitě se vracím k antikoncepci. Moc fandím cykličnosti, moc fandím přírodě, ale čemu rozhodně nefandím, jsou invazivní opakované lékařské zákroky, pokud se jim můžu vyhnout. Věděla jsem tedy, že se k hormonální antikoncepci jednou vrátím. Dva nepovedené transfery embryjka a pětiměsíční čekání na operaci vyústilo v to, že návrat nastal dřív, než jsem čekala.

Ano, dávám to vědět veřejně – znovu užívám hormonální antikoncepci. Uf! Domluvili jsme se na tom s mým skvělým panem endodoktorem, který mi hormonální léčbu sám nabídl, abych se do operace nemusela tolik trápit. Mohla jsem odmítnout. Nicméně já to promýšlela už týdny předtím. Zhoršený stav mě přiměl uvažovat nad tím, jestli si přirozeným cyklem pomáhám, nebo škodím. Abych byla upřímná, je pro mě náročné si to ustát před ostatními lidmi. Opravdu silně vnímám, jaký velký hejt na hormonální antikoncepci ve společnosti je. Nebo v mém okolí. Díky EndoTalks jsem prošla mnoha školeními. Jak medicínskými, tak z pohledu alternativy. A alternativa mě v různých věcech bude vždy dráždit, protože obviňuje západní medicínu ze strašení pacientek a upřednostňování svého ega. Bohužel mám ale pocit, že alternativa (ne veškerá!) dělá mnohdy něco podobného. Stačilo mi jedno školení, kdy nám paní doktorka čínské medicíny kázala, že hormonální antikoncepce je pouhou zkratkou a vyhýbavým mechanismem, kdy ženy nechtějí řešit svoji nemoc, že se nechtějí zabývat příčinami svého onemocnění. (To, že to pak zabila tím, že mezi patnáct žen s endometriózou vypustila moudro, že si máme uvědomit, že endo není rakovina, že na ní nezemřeme – to už je věc druhá a možná moji objektivitu ovlivnila). Milá paní doktorko, ačkoliv se výzkum příčinami endo intenzivně zabývá, stále nelze s jistotou říct, proč tato nemoc vzniká. A vzhledem k pětileté zkušenosti s psychoterapií a čtyřleté zkušenosti s řešením neplodnosti, nemám pocit, že bych se vyhýbala řešení svých potíží a hledání zkratek. A nebo víte co? Vlastně jo. Já už ty zkratky chci. Jsem už po tom boji tak vyčerpaná, bolavá a zhuntovaná, že tu zkratku v podobě antikoncepce beru. Mohla bych zkusit vysadit lepek/laktózu/cukr a čekat, jestli za tři měsíce ubydou projevy endo, ale já už nechci. Já už nechci tři měsíce bolestí, menstruování a endobřicha. Jsem sobec? Možná, ale také je to pro mě jakýsi mechanismus přežití. Ne fyzického – ano, endo není rakovina, ale psychického. A já chci být psychicky stabilní natolik, abych zvládla velké obavy z operace, následné rekonvalescence a taky z nejisté budoucnosti, jestli budu schopna po operaci otěhotnět. A myslím si, že tímto sobectvím nikoho cizího neohrožuji.

Moc bych si přála, abych hormonální antikoncepci nemusela řešit vůbec. Abych byla mámou a zdravou ženou. A zdůrazňuji slovo “zdravou”. Víte, co mi pomohlo si vnitřně ustát, že se k antikoncepci vracím? To, že nejsem zdravá žena. To, že neberu antikoncepci z pohodlí a z rozmaru a ohrožuji tak potenciálně své zdraví. Já ho naopak chráním. Stále nesouhlasím s tím, aby se hormonální antikoncepce nasazovala plošně. Nesouhlasím s tím, aby byla “léčbou” číslo jedna, aniž by bylo prozkoumáno, co je příčinou gynekologických potíží. Nesouhlasím s tím, aby se předepisovala antikoncepce na pleť patnáctiletým holkám. Aby se nedělaly před užíváním jaterní a krevní testy. Souhlasím ale s tím, abychom si samy rozhodly, jestli antikoncepci užívat chceme, nebo nechceme, ale ať jsme informované, co nám přinese a jaká rizika se s ní pojí. Ať jsme zdravé, nebo máme nějaké obtíže, buďme zkrátka v užívání hormonální antikoncepce vědomé. To je za mě něco, co mně aktuálně dává smysl.