74. A JE TO TADY ZASE!

Uplynulo šest týdnů po tom, co jsme zjistili, že se naše embryjko nechytilo. Dali jsme si měsíc pauzu, je devátého března a mě přesně za týden čeká transfer číslo dva. Uf. Musím přiznat, že mé mentální nastavení je poněkud jiné než v lednu. Tehdy jsem byla neskutečně natěšená. Neřešila jsem tolik ten výsledek, hlavně to, že vůbec budu moct transfer podstoupit. A bylo to pochopitelné. Moc jsem si to těšení užila. Jak o tom píšu, tak si znovu vybavuju, jak krásně jsem se cítila. Čeká mě úplně stejný proces jako minule. Tak proč je to tolik jiné?

Nebudu lhát, neúspěch mě rozbil. Ale rozbil mě vážně tak moc, že mě to samotnou překvapilo. Abych to upřesnila – nepředstavujte si rozbití tak, že jsem tady každý den x hodin brečela, nebyla jsem schopná fungovat, topila se v depresích a nechtěla vyjít z domu. To ne. Paradoxně návrat k normálnímu životu mi dělal dobře. Rozbila se ale představa mě jako mámy. A rozbila se tím způsobem, že se zašila někde hluboko do mé hlavy a nebyla pro mě dostupná. Nad slovy “příště to určitě vyjde,” jsem se sarkasticky ušklíbala. V myšlenkách už jsem přeskakovala k tomu, jak mě budou v létě operovat a že snad to neskončí tím vývodem střev. Jako bych úplně opomíjela, že mě mezitím čeká ještě jeden pokus. Ještě jedno embryjko. Naše embryjko. Nešlo se mi na to naladit. Ani trochu. Nevěděla jsem proč a termín dalšího pokusu se neúprosně blížil. 

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se tady úplně odhalím. A pak jsem se rozhodla, že jo. Dva týdny před transferem jsem byla na terapeutickém výcviku (může se zdát, že tam jsem pořád, ale protože je to na sedm let, míváme setkání pětkrát ročně). Jelikož teď v terapii nejsem, tak jsem si říkala, že je to dobrá příležitost, jak se na druhý pokus připravit. Nejprve jsem hodně plakala. Plakala jsem nad tou ztrátou a nad tím, jak mě to pořád mrzí. Uvědomila jsem si, jak jsem tohoto kostlivce nacpala do skříně a poslední měsíc tu skříň ani nepootevřela. To ale nezpůsobilo, že by kostlivec zmizel. Ba naopak. O ztrátě něčeho tak miniaturního, jako je embryo, se špatně mluví. Máme přece ještě další. A málokomu to napoprvé vyjde. A já mám endo. Racio všechno vědělo, ale pocitově jsem byla pořád rozes*aná. Jen jsem se rozhodla, že budu o sebe pečovat a přestanu o IVF na čas mluvit. Najednou jsem ale znovu mluvila a všechen ten smutek tekl proudem. Uvědomila jsem si, že jsem se s miminkem (dovolím si pro tento účel použít označení miminko) nerozloučila. Že jsem deset dní prožívala, že je v mé děloze. Jakmile jsem ale zjistila, že se neuchytilo, jako bych se přepnula do módu “embryo neexistovalo”. 

My psychologové pracujeme různými způsoby. Já třeba ráda pracuju s představami, protože jsem vizuální typ. A ráda takto pracuju i v roli klienta. A teď teda začíná ta možná bizár část, která je pro mě intimní ke sdílení. Byla jsem v roli klientky a moje výcviková kamarádka mi dělala terapeutku. Potřebovala jsem si zavřít oči a nějakým způsobem se s miminkem rozloučit. Vůbec jsem nevěděla jak. Představa ale přišla okamžitě. Krásný asi roční chlapeček, který ke mně natahoval ruce. Dost mě to překvapilo, protože většinu času spíš přemýšlím o tom, že budeme mít holčičku. Vzala jsem jej do náruče a šeptala mu, jak ho máma miluje. V tu chvíli nikdo v místnosti nevěděl, co se v mé hlavě odehrává, ale slzy mi tekly proudem. A to tak, že jsem si vybrečela kolo na tričku. Věděla jsem, že takhle tu představu nemůžu opustit, protože se nerozloučím. Ještě chvíli jsem se s miminkem ňuchňala a pak jsem věděla, že ho tam zkrátka musím nechat. Najednou se mi to střihlo, byla jsem na nějakém místě a pokládala jsem ke kameni květiny. V tu chvíli jsem to věděla. Tady leží představa mě jako mámy tohohle miminka. Miminka, na které nezapomenu, i když jsem neměla šanci jej poznat a viděla jsem jej jen jako mýdlovou bublinu. Můžete tuto bublinu milovat? Možná. Ale rozhodně můžete milovat tu představu, co se z té bubliny mohlo stát. 

Tento zážitek mě vedl k několika úvahám. Zaprvé jsem potřebovala zasdílet s manželem, jak mě ztráta embrya pořád mrzí. Že to pro mě nebylo jen pár buněk. A jak je to obtížné. Sám byl překvapený, protože se na to snažil dívat optikou reality – měli jsme 55% šanci a skutečně to byla “pouhá” blastocysta. Zadruhé jsem začala přemýšlet nad tím, jestli náhodou nechci symbolicky nějaké místo, kde se reálně rozloučím. Nemohla jsem ale přijít na nic vhodného a ani na způsob, jakým to udělat, aby to nevyznělo pateticky. Nechtěla jsem nikde pálit svíčky a dávat květiny. Také jsem měla někde vzadu zašité, jestli vážně nejsem praštěná, že dělám takovou vědu kvůli pár buňkám. Pak jsem si ale řekla, že to malé zrnko máku je zatím jediná a taky nejbližší forma mateřství, kterou jsem za čtyři roky zažila. A je to pro mě zkrátka “big deal”. 

Článek dopisuju den před transferem. Do dnešního dne jsem se pořád bránila představám, jak to bude a co bude. I přes nějaké uzavření předchozího neúspěšného pokusu. Je to jednoduché. Mám velký strach. Strach z toho, jak to dopadne. Strach z toho, jak to zvládnu. Strach z případného dalšího řešení – aneb operace už mě nemine (podle posledního ultrazvuku endo stále předvádí svůj freestyle). Zároveň zítra budu těhotná. A nechci kvůli strachu to malé zrnko máku v sobě ignorovat. Začínám se těšit. Není to takové jako dva měsíce zpět. Zklamání sehrálo příliš velkou roli. Těším se ale na představu, že bych mohla být mámou. Na alespoň týden optimismu, než začne tělo dávat najevo, že možná těhotné není, nebo naopak je. Přála bych si ten týden užít. Snad se to podaří…