55. VAJÍČKO SEM, VAJÍČKO TAM…

Z mého IVF deníku už víte, jak probíhala stimulace a jak jsem jí prožívala. Dočista mě překvapilo, že už po první kontrole jsem věděla, že mě za pár dní čeká odběr. Neskutečný fičák! Zpětně pozitivně hodnotím, že jsem byla během stimulace dost zaměstnaná – rozlučka se svobodu , třídenní adaptační kurz, třídní sraz. Uteklo mi to jako voda a ani jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jak mi vlastně po hormonálním koktejlu je. Jsem taky ráda, že jsem se injekce naučila píchat sama. Tím, že jsem polovinu času nebyla doma, by to situaci dost zkomplikovalo. 

Po poslední kontrole, která proběhla v pátek, jsem už byla trochu nervózní. 11 nastimulovaných folikulů, z toho dva byly poměrně velké velikosti. Bála jsem se, aby nepraskly ještě dříve a nepřišli jsme tak zbytečně o dva další. Taky jsem se obávala toho, kolik zralých a kvalitních vajíček nakonec získáme a kolik se podaří oplodnit. Najednou stimulace připomínala procházku růžovou zahradu, i když i tehdy jsem se bála, jak to vlastně s těmi počty folikulů bude. Zkrátka orientace na výkon se nezapře. O víkendu jsem se začala těšit na samotný zákrok. Břicho už mě tahalo, jak se mi zvětšovaly vaječníky a taky jsem si neskutečně užila poslední injekci v neděli. Kůže už mě opravdu bolela a modřiny hrály zelenožlutou barvou. Pondělí nějak přeletělo a bylo úterý ráno a jelo se směr Brno.

Protože z magnetické rezonance jsem byla zvyklá třicet hodin nejíst, vynechat snídani byla pohoda. Trochu mě štvalo, že se nemůžu napít. Navíc manžel po cestě pravidelně pil a mě to neskutečně dráždilo, že já nemůžu. A že si nemůžu dát ani žvýkačku. Na klinice jsme jako první věc podepisovali všechny informované souhlasy – s odběrem, s následným kryotransferem, s genetickým vyšetřením, se zařazením do programu IVF a já jsem ještě doplnila dotazník k celkové narkóze (užívané léky, kolik měřím a vážím, s čím se léčím, alergie, zda jsem podstoupila někdy operaci či celkovou anestezii apod.) Pak jsme se přemístili do čekárny a čekali. Já jsem se těšila, až si po zákroku konečně dám to jejich kafe v jejich kávarno-čekárně. Nečekali jsme dlouho a první si zavolali manžela. Přišla jeho chvíle poskytnout biologický materiál, aby se vajíčka mohla hned dneska oplodnit. V zápětí si volali i mě a zavedli mě do dalšího křídla kliniky, kde byl operační sál a také sály na transfer embrya. Sympatická sestřička mě zavedla na pokoj, který jsem sdílela ještě s jednou paní. Ta byla asi čerstvě po odběru a teda nebylo jí vůbec dobře. Říkala, že se jí strašně točí hlava, měla nízký tlak a nízký puls. Poprvé jsem si uvědomila, že mi vlastně vůbec nemusí být po zákroku dobře. Sestřička mi ukázala, kam si můžu zamknout všechny věci, měla jsem se převlíknout do nemocničního andělíčka a nachystat si na noční stolek občanku. Mezitím několikrát chodili kontrolovat mojí spolupacientku a nakonec jí museli dát kapačku, aby jí zavodnili. Snažila jsem se jí pomoct – aspoň zamíchat med do čaje kvůli rychlým cukrům, ale sestřička mě vyhnala, že jsem tady přeci jako v lázních a ne, abych se starala o druhé. Hned se ptala, jestli taky nejsem zdravotní sestra. Vysvětlila jsem, že jsem psycholožka a že asi to pečování o ostatní nezapřu. Personál i tady byl výborný a byla jsem ráda, že jsem v příjemné atmosféře. 

Čekala jsem asi přes půlhodiny a pak si pro mě přišla jiná sestra. Musela jsem si ještě dát buničinovou čepici na vlasy a vzít si jednorázové pantofle a šlo se na sál. Lehla jsem si na klasické gynekologické křeslo, které ale bylo uzpůsobeno na ležení. Vysvětlili mi, jak bude zákrok probíhat – v celkové narkóze do mě zavedou vaginální sondu, aby na vaječníky dobře viděli, a pak tenkou jehlou propíchají folikuly a z nich odsají tekutinu. V laboratoři v ní pak budou hledat vajíčka. Anestezioložka se mnou prošla dotazník, který jsem vyplnila a říkala, že mě anestezie bude hodně bavit. A taky, že jo. Napíchli mi kanylu – ještě před tím mi ještě odebrali krev na gen pro srážlivost krve. A pak už mi tam poslali něco na spaní. Pamatuju si ještě, jak se doktorka ptala, kolik vajíček má očekávat a slyšela jsem ještě odpověď, že jedenáct nebo dvanáct. Pak už se mi tak strašně zavíraly oči, točila se mi hlava a slyšela jsem vzdáleně hlasy sestřiček a bum! Už nevím nic. Probudila jsem se na pokoji, byla jsem jako praštěná pytlem. Ležela jsem na zádech, mezi nohy mi dali pro jistotu vložku a buničinu, kdybych po odběru krvácela nebo špinila. Pacientce vedle mě už bylo lépe a chystala se domů. Poprosila jsem jí, jestli by mi podala telefon a zjistila jsem, že jsem byla uspaná asi 40 minut. Psala jsem hned manželovi, že už to mám za sebou a že zatím je mi dobře. Sestřička mi přišla změřit tlak – trochu nízký, a tak mi nařídila vypít čaj s medem. Konečně jsem mohla pít! Za chvíli mi donesla svačinu – sendvič a říkala, ať se tak za patnáct minut zkusím najíst. Trochu se mi motala hlava, ale brzo to přešlo a když jsem se najedla, byla jsem naprosto spokojená. Protože mi po narkóze vesměs nic nebylo, mohla jsem se obléknout, vytáhli mi kanylu a poslali mě do čekárny, kde si nás pak převezme koordinátorka a řekne nám další postup a jak dnešní odběr dopadl.

V čekárně jsem si konečně dala capuccino a čekala manžela, až se vrátí z oběda. Na pokoj ke mně nemohl, tak jsem ho poslala se alespoň najíst, ať dvě hodiny nečinně nesedí. Když přišel, oba jsme si sdělili dojmy z našich procedur (haha) a za chvíli už nás volali do ambulance. Ptali se, jak se cítím a hned mě vyvedli z míry, že teď mi může být dobře, ale to se taky za pár hodin může změnit. Prošli jsme spolu další režim – hodně odpočívat, hodně pít a zvýšit příjem bílkovin, aby se vaječníky co nejdříve zmenšily a tělo se dalo do pořádku. Dostala jsem taky progesteron na zavádění, který budu užívat od zítřka deset dní. Je to hlavně proto, aby se mi zastavila menstruace, která by jinak přišla hned po odběru. Jak je to možné, to netuším, to jsem se zapomněla zeptat. No a pak přišla ta část, na kterou jsme netrpělivě čekali. Nakonec se podařilo odebrat 14 vajíček!!! Krásná práce. Nakonec se podařilo ještě třem folikulům dorůst. 8 z nich bylo zralých a výborné kvality, jedno bylo nekvalitní. A pak jsme ještě měli pět, které by teoreticky mohly dojít ještě v laboratoři. Sestřička říkala, že si myslí, že by u nás ještě tak 50% (2-3) mohlo uzrát. Neskutečně se mi ulevilo. Ještě to samozřejmě nemusí nic znamenat, ale startovní pozice byla dobrá. Dnes odpoledne vajíčka oplodní a zítra nám zavolá koordinátorka, u kolika se oplodnění podařilo. Pak budou dalších pět dní embrya v laboratoři – říká se tomu prodloužená kultivace a ta, co dojdou do stádia blastocysty (to by mělo odpovídat fázi, ve které v přirozeném cyklu vajíčko doputuje z vejcovodů do dělohy), se zamrazí. A nám pak dají vědět na konci kultivace, kolik z nich tedy k dispozici máme. 

Z Brna jsme se vraceli v dobré náladě. Byla jsem ještě trochu připitomělá z narkózy, ale nic hrozného. Kousek před Ostravou už mě trochu začalo pobolívat břicho a doma už jsem byla ráda, že jsem ráda. Žádná tragédie, ale zkrátka jsem měla za sebou zákrok. Druhý den ráno nám volala koordinátorka, že nakonec bylo zralých 10 vajíček (prognóza z předchozího dne seděla) a oplodnit se podařilo 8. Po dni oplození byla všechna ve fázi, ve které měla být a za kliniku je to prý příznivý start. Tak si držíme palce. Máme za sebou asi tu nejtěžší část – ve fyzickém slova smyslu. Teď je před námi dlouhé čekání. Čekání na výsledky kultivace, pak čekání na výsledky genetiky, čekání na další cyklus, abych mohla jít na biopsii sliznice, čekání na transfer a čekání na výsledek testu…Nesnáším čekání! Ale co jiného nám zbývá. Je potřeba se soustředit na to pozitivní. První fáze je za námi a já mám neskutečnou úctu ke svému tělu, jak to zvládlo. A taky jsem pyšná na sebe. Jano, jsi frajerka! Fakt, že jo!