42. MŮJ SEZNAM PŘÁNÍ

Minule jsem psala o tom, co mě zatím život s neplodností naučil, respektive co mě stále učí. Dneska to vezmu z opačné strany. Sestavila jsem si takový seznam přání, co bych chtěla, aby bylo jinak.

1. Aby menstruace byla zase jenom menstruací. Myslím tím, aby nebyla každoměsíční připomínkou neúspěchu. A taky abych při menstruaci opět mohla normálně fungovat – ne chodit v předklonu a celý den proležet. A s tím se pojí moje přání pro společnost – berte, prosím, menstruační bolesti žen vážně. Dnes jsem zaslechla v H&M, jak se bavily dvě zaměstnankyně o jedné, která se omluvila z práce kvůli silným menstruačním bolestem. Jedna to okomentovala: „Ti mladí…proč si jako nevezme prášek jako každá normální ženská?!“ – Protože to, zlatko, nám „nenormálním“ ne vždy zabírá…
2. Aby těhotenství druhých žen nebylo tak zraňující. Je asi zcela přirozené, že když po něčem moc toužím a nedostává se mi toho a druhému ano, je mi to líto. Jenže já bych si vážně přála to umět od sebe oddělit už v prvních momentech, kdy mi někdo blízký oznamuje těhotenství. Mentálně se připravuju na potenciální těhotenství každé své kamarádky. Co se mi osvědčuje, je být v tom upřímná. Teď jsem řekla své blízké kamarádce, že si moc přeju, aby mi o tom řekla, až se to stane, ale že ji upřímně připravuju na to, že možná moje prvotní reakce nebude úplně euforická. Připadám si v tom jako mimozemšťan? Připadám. Ale asi je to v aktuální situaci jediná cesta. Proto si moc přeju, abych ta těhotenství druhých tolik neprožívala.
3. Abych neměla tolik katastrofických scénářů. Málo se to o mně ví, protože působím jako optimista. A do určité míry pořád jsem. Ale taky od puberty trpím úzkostmi a v rámci úzkostí máte tendenci si představovat ten nejčernější scénář, co jde. Moc tomu nepomáhá, když se ten katastrofický scénář začne dít. Bála jsem se, že nebudu moct přirozeně otěhotnět. Nemůžu. Teď se bojím, že nebudu moct otěhotnět ani za pomocí medicíny. Chtěla bych ten strach zavřít do skříně, aby se mnou pořád nebyl. Aby mi nešeptal do ucha, co všechno se ještě může pokazit. Ideálně, aby nebyl vůbec…
4. Abych se nebála před každým vyšetřením. Strach z lékařů je zřejmě také věcí přirozenou. Mám ale pocit, že se ten můj v posledních měsících znásobil. Nejprve to mělo lehkou formu, když se pořád nedařilo stanovit, kdy ovuluju. Pak se k tomu přidaly cysty/útvary po užívání Clostilbegytu. A teď už mám vítr snad z každého ultrazvuku, co se tam zase najde. Nicméně je pozitivní, že po x odběrech a hormonálních injekcích jsem se zcela přestala bát jehel. Kompletně se také odboural stud z gynekologického vyšetření, protože za poslední 3 roky jsem jich absolvovala desítky a ještě desítky absolvuju. I kvůli tomu by bylo fajn, aby moje míra stresu nepřesahovala únosnou mez.
5. Abych našla balanc v informovanosti. Jsem tak trochu šprtka a zkrátka mě baví dozvídat se nové věci. Fascinuje mě, jak ženské tělo funguje, fascinuje mě biologie, věda a všechny tyhle srandy kolem plodnosti. Bohužel, mám někdy tendenci to trochu přepálit. Obzvlášť u endometriózy jsem to přepálila ve velkém. Byla jsem tak lačná po informacích a zkušenostech, že jsem se kompletně zahltila. A taky vystresovala, že s adenomyózou (endometrióza v děložní stěně, která se nedá odstranit) určitě neotěhotním a že absolvuju x pokusů IVF s nulovým výsledkem. Že mi určitě endometrióza zasáhla do střeva a skončím s vývodem (tadáááá, katastrofický scénář je na světě!). Moc nevím, jak to vlastně udělám, protože informace chci, ale pořád hledám zdravou míru, aby pro mě byly užitečné a ne naopak kontraproduktivní.
6. Abych byla šťastná i bez dítěte. Tohle je velký oříšek a možná docela utopie. Uvědomuju si totiž, jak mám ve svém životě velké štěstí. Na spoustu věcí – rodina, partner, finanční situace, práce, přátelé, záliby. Mluvím o tom tady opakovaně, ale pořád se cítím provinile, že mi to zdánlivě nestačí. Že to má ale. Nechci to „ale“. Nechci promarnit svoje mládí tím, že budu nešťastná. Nechci být nešťastná. Nechci mít úzkosti a nechci propadat do depresí. Zároveň mi na to někdo moudře řekl, jestli to v téhle situaci vůbec je možné – nebýt nešťastná. A já nevím…Ale moc chci, aby to bylo jinak.
7. Abych byla naplno Janou. Asi to zní zvláštně, ale poslední dva roky hledám samu sebe. Ne, že bych nevěděla, kdo jsem, ale hledám, jak být opravdová. K sobě i k lidem kolem sebe. Abych nežila podle návodů, jak mám věci dělat, jak je mám zvládat, jak je mám nezvládat. Jak nežít podle očekávání ostatních. Jak se vykašlat na potřebu, aby mě měl každý rád a prostě být taková, jaká jsem a jaká chci být. I když to někoho naštve, nebudu mu sympatická a nebudu souznít s jeho názorem. Zkrátka – nechci hledat dokonalost, ideál a být hrdinkou a superženou. Chci být mnou. Jen je to někdy ohromná fuška.
8. Abych se stala mámou. Není třeba dalších komentářů 🙂