Minulý týden mě potkal psací blok a ač jsem měla rozepsaný tento článek, vůbec se mi nedařilo jej dokončit. Nakonec jsem ho ale překonala a dneska přináším poslední ze série “Vztah s neplodností”. Konečně! Máte to taky tak, že vás znervózňují neukončené úkoly a záležitosti? Mě dost. Proto jsem se rozhodla, že o reproklinice a naší další cestě budu psát až příště. Snad mi to odpustíte.

Neplodnost je určitě věc, která zasahuje do spoustu oblastí našeho života a do spoustu oblastí partnerského vztahu. Možná bych jich našla více, ale pro mě to jsou zejména tři oblasti: a) žena v centru pozornosti; b) sex během ovulace; c) komunikace o nepříjemných pocitech, úzkostech a obavách. O prvních dvou už jsem psala a dnes bych to ráda dokončila tou komunikací…

Komunikace, to je to, oč tu běží…

Všeobecně si myslím, že komunikace jako taková je jedna ze silných stránek našeho vztahu. Oba nás živí komunikace s lidmi a oba ze zkušenosti víme to známé klišé, že bez komunikace to nejde. Sdílení běžných věcí a starostí – to je hračka! Vyříkat si třecí plochy – to už se zejména já občas potím (aneb ať žijí pasivně-agresivní poznámky), ale nakonec to po vychladnutí zvládneme s grácii. Velké krize nám pomohla zvládnout především dobrá komunikace. Ale…komunikovat vzájemně o tom, jaké je to pro nás potýkat se s neplodností? Tak to je jiná liga. 

Pro mě osobně bylo dost těžké mluvit o tom, jak celou tu situaci s neplodností zvládám. Obecně. Spousta lidí mě zná jako pozitivní holku, většinou se usmívám, jsem klidná a zřejmě působím vyrovnaně. A i když je mi zrovna blbě a jsem ochotná to přiznat, tak to stejně za chvíli shodím a řeknu, že to bude dobré a že jsem v pohodě. S cizími lidmi to není až taková hrůza, není potřeba všem na potkání vykládat, jak je Vám fakt mizerně. Ale s vlastním partnerem by to mohlo být jinak. A já asi i chtěla, aby to jinak bylo. Zároveň jsem nechtěla, ať jsi o mně můj partner myslí, že jsem pako, když brečím nad menstruací, že jsem nějaká “snažilka”, když trackuju ovulaci, že na něj nějak tlačím. Zkrátka měla jsem na sebe spoustu “měl bychů”. Jenže to tutlání všech emocí v sobě taky nebyla žádná hitparáda. Protože pak jsem se stejně rozložila nad něčím jiným a šlo to ven všechno. A nastala klasická situace…co teď?

Racio mód is on…

Tohle nemá přímou souvislosti s neplodností, je to něco, co se v našem vztahu děje i kvůli jiným věcem. Když je mi fakt blbě, tak jediné, co chci, je brečet. Brečet, nadávat nad tím, co je všechny nefér, koukat do stropu a prostě to všechno pustit ven. Když tohle vidí můj muž, zapíná to jeho “racio” mód, aneb pojďme vymyslet, co můžeme udělat pro to, ať je ti líp. Racio mód je super, to mě nechápejte špatně. Ale když jsem sestřelená, tak nechci, aby mi někdo vymýšlel, co mám dál dělat. Aktuálně totiž chci nedělat nic.  Z vlastní zkušenosti vím, že vidět člověka, kterého máte rádi, jak se trápí, je fakt hrozné. A často se snažíte alespoň něco udělat – dát malou radu, podpořit, vymyslet řešení. Ale co když druhá osoba řekne, že o tohle nestojí? Tak to je pak průšvih. Tenhle vzkaz jsem předávala svému muži já – “Tohle nedělej, ale nenechávej mě v tom samotnou, jo?”. Trvalo nám docela dlouho to vybalancovat, abychom předešli případným hádkám, kdy on mi chce pomoct a já jsem naštvaná. Pořád to hledám. Pořád hledám, jak být s někým ve svém smutku a beznaději a co do toho člověka vlastně potřebuju. Někdy je to objetí. Někdy potřebuju jen, aby mě ten druhý vyslechl. A někdy prostě na to potřebuju být sama, abych to pustila, uklidnila se a pak to přetlumočila. Nicméně…nechci se v neplodnosti uzavírat před svým partnerem. Jsme v tom spolu. Chci, aby věděl, co prožívám a chci, abych věděla, co prožívá on.

Chlapi a emoce

Což mě vede k úvaze…jak vlastně prožívají neplodnost naší partneři? Tím, že jsou v pozadí, někdy o nich neslyšíte. Navíc pořád existuje spousta stereotypů, že ženy prožívají emoce, že chlapi vše řeší racionálně, jsou více v pohodě, nevnímají tolik své biologické hodiny a řeší to méně. To může být pravda, ale nemusí. Pamatuju si, jak zhruba rok a půl po tom, co už jsme se o dítě snažili, mi můj muž řekl, jak je to pro něj taky těžké. Jak je težké vidět lidi kolem nás těhotnět jako na běžícím páse. Jak nefér mu to přijde a jak moc by už chtěl být tátou. A pro mě to bylo tak příjemné slyšet. Že to neprožívám takto jen já. Ale i ten druhý. A že je v pořádku o tom mluvit.

Takže se o tom mluvit snažíme. Ale i tak si myslím, že zkoušíme být silní a nadějeplní a spíše mluvíme o tom, jak se to brzy povede a jak to bude super, až to naše miminko s námi bude. Je to zkrátka jednodušší, než mluvit o tom, jak je to všechno na hovno a jak už nemáme žádnou naději, že se to povede. Stejně tak funguje v našem vztahu princip rovnováhy – když je jednomu zle, ten druhý se ho snaží držet. Připomíná mu, kolik už jsme toho spolu ušli a že to přece nevzdáme a že budeme báječní rodiče. A někdy je to fuška, protože jak se nám to sejde oběma naráz, nemáme moc z čeho brát…

Proto chci vyjádřit obdiv všem párům, které procházejí těžkou situací. Ať už s otěhotněním, komplikovaným těhotenstvím, nemocí dítěte či se ztrátou miminka. Je to hardcore totiž nejen pro jedince, ale je to hardcore i pro pár. A když se tohle podaří ustát, vybuduje se solidní podhoubí pro další případné těžké chvíle. A když se to ustát nepodaří? Nechci k tomu dávat žádná svá moudra. Když se to nepodaří, držím palce, abyste brzy našli takovou cestu, na které se budete opět cítit dobře.