29. NE DEN, ALE TÝDEN BLBEC

Mám za sebou fakt náročný týden. Poslední dva měsíce jsem si pochvalovala, jak jsem na tom   psychicky dobře, jak tělo krásně zvládá hormony a že se po dlouhé době i přes lockdown zase těším ze života. Ačkoliv pandemie je pořád všude kolem nás, daří se nám i našim rodinám covidu vyhýbat a všeobecně jsme poslední rok zdraví více než obvykle. Až jsem trochu zapomněla, že ta fyzická pohoda nemusí vůbec být automatická…

Začalo to zhruba už někdy týden před menstruací. Byla jsem více unavená než obvykle, ale přičítala jsem to progesteronu, navíc jsem absolvovala očkování proti covidu, tak jsem si říkala, že je to tím. Pak jsem porušila pravidlo o nepití alkoholu před menstruací a po dlouhé době si dala neděli s kocovinou. V pondělí odpoledne jsem začala menstruovat. V úterý mě trochu pobolívalo břicho, ale nějak jsem to zažehnala procházkou a jógou a doufala, že jsem si tímto odbyla svůj nejhorší den. Neodbyla. Den na to mě v pět ráno probudily křeče v břichu, které jsem se snažila znovu zaspat. Nevyšlo to. Zašla jsem si na záchod, no a když jsem z něj vyšla, zatočila se mi tak hlava, že mě manžel odvedl do postele, donesl mi studenou vodu a otevřel okno, protože jsem myslela, že odpadnu. Lupla jsem paralen a snažila se ještě na chvíli usnout. Dopoledne jsem měla program, takže na bolest nebylo moc času, ale po obědě znovu udeřila a přidala se strašná únava. Nejsem typ, co běžně jde po obědě spát, takže to mělo být už první znamení. Vynechala jsem odpolední procházku se psem, šla se na půl hodiny nahřát s knížkou na balkon a za dvě hodiny mě roztřepala taková zimnice, že jsem se naložila na dlouhé desítky minut do horké sprchy. A protože mi bylo čím dál víc pod psa, vytáhla jsem večer teploměr a zjistila, že mám teplotu. 

Druhý den začínaly velikonoční prázdniny, já ležela jako placka a bylo mi blbě. Teplotu jsem už sice neměla, tu jsem poctivě v noci vypotila, ale zdravě jsem se necítila ani omylem. Jako…nijak jsem neumírala, ale kombo menstruace a zřejmě nějaký jarní bacil (covid antigen neukázal) mi dal fakt zabrat. No a v tady tom rozpoložení jsem pak o den později začala brát stimulační léky, které byly minule úplně na pohodu (tím jsem se aspoň utěšovala). V sobotu už mi bylo zdravotně dobře, menstruace skončila, ale začalo mě píchat v obou vaječnících. Večer jsem se celá nafoukla, bolelo mě břicho a opět jsem měla do fyzického komfortu na míle daleko. Do toho jsem si představila, že v úterý doberu stimulační léky, v pátek jdu na ultrazvuk, s největší pravděpodobností dostanu injekci na vyvolání ovulace a pak někdy za 4 dny začnu brát progesteron na dalších 14 dní. A v tom mi panika sevřela svou ledovou rukou krk a já si potřebovala zalézt pod peřinu, kde jsem se rozbrečela. 

Dopadla na mě zkrátka tíha toho, že je to pro mě náročné. Někdy je to náročné psychicky, ale momentálně to bylo náročné fyzicky. Přišlo mi to jako nekonečný kolotoč braní léků, citlivých prsou, nafouklého břicha, bolestí v podbřišku a s nulovým výsledkem. Navíc ten největší napalm byl vlastně pořád ještě daleko a zažívala jsem momentálně jeho slabý odvar. A už teď jsem měla pocit, že je toho dost. Že už vlastně nepoznám, co je projev léků, nebo například projev virózy. Že od října počítám dny, kdy mám co brát, kdy se mám objednat na ultrazvuk, kdy mám mít sex. Jsem unavená. Jsem unavená po té fyzické stránce, která má samozřejmě dost velký vliv na tu psychickou. Chce se mi brečet. Nechce se mi přemýšlet pozitivně, jak ten příští měsíc to vyjde, protože sakra – to už po tak dlouhé době zní fakt jako scifi. Těším se na červen. Těším se na to, že po třech měsících vysadím Clostilbegyt a nepůjdu na folikulometrii a nebudu si zavádět Utrogestan. Těším se na hormonální prázdniny. Zní to asi strašně blbě a samozřejmě si uvědomuju, že ta doba, kterou medicínsky něco podnikáme, je pořád relativně krátká. Ale nechci si hrát tady na hrdinku, jak je to všechno sluncem zalité a jak si užívám píchání ve vaječnících, že je to přece signál toho, že se stimulují. Neužívám. Fakt bych si přála, aby toto období už bylo co nejdříve za mnou. A do té doby se budu snažit dělat maximum, abych se o sebe nejen postarala psychicky (protože to si myslím, že se mi poslední měsíce daří), ale taky fyzicky. Protože tělo jsem očividně hodila do kolonky “Ono si poradí”, a zřejmě dalo samo najevo, že už toho bylo na něj tento měsíc dost…