Uvědomila jsem si během týdne, že jsou to tři roky, co jsem dobrala svoje poslední platíčko antikoncepce. Byla jsem tehdy natěšená a zároveň trochu nervózní. Přece jen to byl velký krok do budoucna a velký krok v našem partnerství. Nečekala jsem, že se to povede napoprvé. Možná ani ne na podruhé. Počítala jsem, že to klidně může trvat rok. Rozhodně jsem si ale nepřipouštěla, že by to mohlo trvat roky tři.
Kdybyste se mě před pěti lety zeptali, jestli si umím představit, že budu čekat tak dlouho, než otěhotním, asi bych si klepala na čelo. Vždyť za tři roky se stane z novorozence dítě, které nastupuje do školky. Za tři roky vám jsou schopny vyrůst vlasy o 45 cm. Samice slona afrického by stihla být více než 1,5x březí. Zkrátka – je to dlouhý čas. A vždy když jsem slyšela, že někdo na dítě čeká více než dva roky, moc jsem tomu nerozuměla a říkala si: “Jak to ty ženy vydrží?”
No a teď jsem ten držák. Jsem žena, která se rozhodla, že dopřeje dítěti jeho vlastní čas. Kecám, ale zní to dobře. Jsem žena, která se sobecky a vědomě rozhodla, že pro ni dlouho nebyl čas řešit věci jinak, než jim nechat volný průběh bez medicíny. Jsem žena, kterou tak stresovalo hledání centra asistované reprodukce, že když jsem se jednou ze zvědavosti mrkla, rozložila jsem se na další dvě hodiny. Jsem žena, která měla respekt z hormonů – paradox, když jsem je do sebe devět let dobrovolně cpala. Jsem žena, která věřila, že se to povede, jen to chce čas. Jakou ženou jsem po těch třech letech?
Já Vám ani nevím…jsem stejná a vlastně jsem docela jiná. Nevím, jestli je to teď jen nějaká fáze (a beztak jo), ale jsem tak nějak více v klidu. Přeju si otěhotnět? Neskutečně! Zároveň tomu asi nepodřizuju celý svůj život. Snažím se ho žít tak, abych zaměstnávala svoji hlavu a abych to měla hezké zatím i bez dítěte. Jde to? Jak kdy. Možná mi spadl kámen ze srdce, že o neplodnosti nemlžíme a otevřeně o ni mluvíme. Přijala jsem variantu, že zkusíme IVF. A dívala jsem se na nějaké reprokliniky a začala se těšit. Taky možná začínám přijímat variantu, že IVF nemusí být 100% úspěch. Před pár dny jsem omylem narazila na naší třídní stránku z gymplu, kdy mi bylo 14 let. Každý z nás měl odpovědět na různé otázky a jednou z nich bylo: “Co byste chtěli na světě změnit?” Dost mě překvapilo, že moje odpověď byla: “Opuštěné děti. Každé dítě má právo na domov.” Takže, Jano, třeba je tohle taky možná cesta, když tohle psalo Tvoje o 16 let mladší já…
Milé spolubojovnice, milé ženy, co jste držáci jako já. Koho by napadlo, že se s tím budeme prát tak dlouho? Že místo počítání měsíců dítěte a slavení jeho narozenin, počítáme měsíce, jak dlouho se o dítě snažíme. Je to výzva! Tak Vám do ní přeju hodně sil a odvahy. S tím nejlepším možným výsledkem. A sobě přeju, ať se za rok nepozastavím nad rokem číslo čtyři. Protože to už i ta slonice stihne porodit dvakrát!
Ahoj 🙂 Máme to stejně taky již jsou to 3 roky co čekáme na miminko. I když já aspoň částečně vím proč to nejde. Endometrióza a PCOs. Ráda čtu tvůj blog a cítím to hodně podobně. Čím déle to čekání trvá tím to beru s větším klidem. Hodně mi pomáhá psychoterapie kam chodím již rok. Teď se chystáme zkusit IVF co pro mně bylo před rokem úplně nepředstavitelné. Někdy si říkám že to tak má být že nás to čekání aspoň posune někam dál :):)
Ahoj Luci,
děkuji za vzkaz! A je inspirující, když píšeš, že čím déle to čekání trvá, tím to bereš víc v klidu. Ono má asi fakt všechno pravý čas a přesně – před rokem byl IVF strašák číslo 1 a teď je to dost reálná varianta. A ta psychoterapie je úplně bezvadná, já shodou náhod po třech letech ukončila tu svoji a moc cením, jaká berlička to v tomhle „srabu“ může být. Posílám mnoho sil a štěstí k IVF a pokud by ses pak chtěla podělit o dojmy, jaké to bylo, budu ráda! Tfuj, tfuj! 🙂