Asi každý z nás zná tu premisu, že proto aby žena otěhotněla je ideální, aby byla v psychické pohodě. Není to úplně 100% pravda, protože děti se rodily i za války a mám v okolí spoustu žen, které otěhotněly v období, kdy toho měly až nad hlavu a byly pod velkým stresem (ne z války, ale z těžkostí všedních dní). Zároveň je to trochu začarovaný kruh. Snažíme se být v pohodě, abychom otěhotněly. Ale když se tak neděje, stresuje nás to a hází do psychické nepohody. A pak si vyčítáme, že bychom přece měly být v pohodě, protože to pak nepůjde. Znám to jako své boty…a tak jsem se rozhodla, že to takhle nechci. Že vlastně pro sebe potřebuju něco udělat, abych se z té situace úplně nesložila, protože to by taky zřejmě ničemu neprospělo. A tak jsem se rozhodla se s Vámi podělit o to, co mi nějak pomáhá celou tu situaci přestát:

  1. Respektovat “svůj čas” a své přání

Každá z nás jsme jiná. Někdo řeší se svým lékařem neúspěšné otěhotnění už po pár měsících, někdo po roce snažení plánuje IVF a někdo se třeba několik let snaží “svépomoci” bez lékařského zásahu. A nikde není psáno, co je správně. A i kdyby bylo…co je správné pro Tebe, nemusí být správné pro mě. Samozřejmě existují věci jako biologické hodiny, náš věk a strašák, že po třicítce už vlastně všechny budeme geriatrické matky. Neznámená to ale, že bychom se měly nechat natlačit do něčeho, do čeho nechceme. Já to tak udělala. I když mě několikrát napadlo, jestli jsem neměla dát na svého gynekologa už před dvěma lety a třeba bych už teď měla z IVF miminko. Vždycky tu myšlenku ale zapudím. Ne kvůli tomu IVF, s tím už tak docela počítám. Ale kvůli tomu, že v té době jsem byla absolutně nepřipravená. Bylo to doporučení, které se nepotkalo s tím, kde jsem aktuálně byla. Přišlo by mi v pořádku počkat klidně další rok, pokud bych se na IVF necítila. Nebo na něj nešla vůbec. Protože taky znám spoustu žen, co podstoupily několik neúspěšných pokusů IVF a pak spontánně otěhotněly, ačkoliv s tím vůbec nepočítaly a medicína byla proti nim. Stojím si za tím, že tohle je moje tělo, můj život a moje partnerství. Jsem ráda, že mám kolem sebe moudřejší lidi, kteří mi můžou něco doporučit, seznámit mě s důsledky mých rozhodnutí, ale to rozhodnutí si chci udělat sama. A jsem moc ráda, že v tomhle máme s mým mužem shodu a že mě vždy podpořil v mém “načasování” věcí.

2) Neodkládat věci, protože “brzy budu těhotná”

Jo, tak tohle byla moje specialitka. Vlastně si věci moc neplánovat, protože přece budu brzy těhotná. Když se dalo ještě cestovat, vždycky se ve mně při nákupu letenky ozvalo: “A co když budu čerstvě těhotná, je moudré někam letět?”. Moje plány do budoucna se smrskly hlavně na to, že budeme mít přece brzy dítě. No a nejen, že dítě nemáme, ale v době koronakrize jsem si všimla toho, že poslední rok v životě stagnuju. Nikam se neposouvám, nemám žádný pořádný cíl. Pořád si říkám, že přece nemá smysl nic měnit a nic rozjíždět, když brzy přijde mimino. Bylo by skvělé, kdyby opravdu přišlo. Zároveň ale na to už spoléhat nechci. Protože může přijít příští měsíc, ale může přijít za tři roky. A já je upřímně nechci “prozevlit”. Takže jsem zase začala plánovat. Založila jsem si živnosťák a začala pracovat na rozjetí vlastní praxe. Jen tak pro zábavu, když je k tomu teď prostor. A ten svěží vítr do plachet mi udělal moc dobře. 

3) Učit se neporovnávat s ostatními

Tohle je trochu oříšek. Několikrát jsem psala, jak je pro mě těžké radovat se z cizích těhotenství. Jak mě to konfrontuje s realitou, že někdo bude mít dítě a já ho ještě mít nebudu. Že to jiným vyšlo hned. A že nám furt nic. A jak je to nefér. Sebelítost je někdy fajn. Zaplavat si v ní půl kilometru “na paní radovou”, ale pak vylézt na břeh. Protože když v ní zůstanete moc dlouho, začnou vás stahovat spodní proudy. Docela nedávno jsem měla prozření. Uvědomila jsem si, že těhotenství druhých lidí mě nedefinuje. Nevypovídá o tom, že bych něco dělala špatně, nedostatečně, že bych byla méně ženou. Ono je to totiž s tím děláním naopak, protože jakmile se početí zadaří poměrně brzo, většinou pro to nic jiného kromě sexu dělat nemusíte (a tak to má být). A když jsem si tohle řekla, hrozně se mi ulevilo. Neznamená to, že někdy nezažívám lítost. To je podle mě přirozené. Ale už mě to nestahuje do těch spodních proudů. Navíc já pro to otěhotnění dělám fakt dost. A je potřeba si to připomínat.

4) Dovolit si

Dovolit si emoce. Dovolit si oplakat menstruaci. Dovolit si oplakat negativní těhotenský test. Dovolit si dočasně skrýt těhotnou kamarádku. Dovolit si nechtít o tom mluvit. Dovolit si o tom mluvit ve formě, která je pro mě příjemná. Dovolit si neřešit věci hned medicínsky. Dovolit si říct si o pomoc medicíně. Dovolit si dělat to, co mi v té chvíli přijde nejlepší. A dovolit si tu situace prostě přežít…i když je to někdy dost ošklivé. 

5) Mít plán B

Dnešní doba je úžasná v tom, že nabízí ženám jako já spoustu možností, jak se stát mámou. Že když nefunguje jedna cesta, je tu vlastně ještě jiná. Nemám ráda nejistotu a nemám ráda, když nechávám věci náhodě. Korona mě sice v tomhle dost posunula, ale obzvlášť v otázce dítěte jsem ráda, že nějaký plán máme. Aktuálně jsou to plány medicínské. Vyzkoušíme stimulaci Clostilbegytem, zřejmě vyzkoušíme inseminaci, když k tomu má manžel ideální profil a já normálně ovuluju. No a když to nevyjde, chtěli bychom zkusit už IVF. Léto k tomu docela vybízí, takže rámcově máme vyhlídky. No a když to nevyjde…? Tak dalece ještě nejsem. Ale možná budeme chtít si od všeho na chvíli odpočinout. A pak budeme řešit, jestli znovu dáme šanci medicíně, nebo začneme zvažovat adopci, nebo si koupíme dalšího kavalíra. Ale já naivně věřím, že to prostě dříve či později vyjde a budou z nás rodiče.

6) Radovat se z výhod “bezdětného” života

Mám zkušenost, že jak moc jsem nastavená na to mít konečně dítě, mám tendenci zapomínat na to, co je aktuálně dobrého v mém životě. Apriori jsem celý život optimistka. Bohužel, během období snažení o dítě mi ten optimismus začal poměrně ustupovat do pozadí. Až jsem si začátkem tohoto roku uvědomila, že mi to vlastně dost chybí. A vzpomněla jsem si na metaforu s poloplnou sklenicí. Protože vždycky je moje volba, jestli se na ni budu dívat jako na poloplnou, nebo na poloprázdnou. Tak tady je pár věcí optikou “poloplné” z mého bezdětného života: a) tatarské bifteky a medium rare steaky!; b) 8 hodin spánku. Někdy si střihnu o víkendu i 9; c) sex v jakoukoliv denní dobu; d) zodpovědnost jen za sebe samou. Ač si hrozně přeju nebýt úzkostnou mámou, myslím, že to chvíli potrvá, než si sednou ty pochybnosti o sobě samé v roli mámy a té bezradnosti, že dítě pláče a já nevím, co s ním. Se sebou už si poradit přece jen docela umím; e) prostor na sebe samu – přečíst si dobrou knížku, dát si dlouhou vanu, zacvičit si jógu, jít se projít, sebevzdělávat se, jít na terapii. A teď abych nepobouřila mámy. Já jsem přesvědčena, že všechny tyhle věci se dají dělat i během mateřství. Teda já bych si to dost přála. Jen bez dítěte je to logisticky jednodušší (a taky je potřeba se trochu opít rohlíkem, když to dítě nemáte 🙂 ) 

7) Mít to ve vlastních rukách

Poslední bod je pro mě asi nejdůležitější a úzce se pojí s většinou uvedených bodů. A trvalo mi tři roky se jej naučit. To, jak se rozhodnete svoji neplodnost (ne)zvládat, je absolutně na Vás. Není žádný správný návod, jak to dělat. I když jich určitě spoustu najdete. Podle mě je hloupost říkat “Ty to zvládáš dobře, já bych na tvém místě…” Snažím se v tomto vyhýbat hodnocení, že někdo to zvládá líp a druhý hůř. Každý to zvládáme jinak. A i v té jinakosti se to mění. Jsou chvíle, kdy si chci zalézt pod peřinu a dělat, že neexistuju a jsou chvíle, kdy jsem tryskomyš a vybliju ze sebe 4 různá řešení, která můžeme zkusit. Co tím vlastně chci říct…Chcete číst diskuse na eMiminu a přidat se do skupiny Snažilky? Udělejte to! Chcete chodit na akupunkturu, zkoušet meditace, výklady karet, bylinné napářky? Jděte do toho! Chcete nedělat nic? Hell yes! Budu dělat stejné věci jako vy? Zřejmě ne, ale nikdy vás za to soudit nebudu. Už vážně ne. 

A teď na závěr pustím ke slovu svojí vnitřní feministku: Milé ženy, jsme úžasné! Máme naprosto fantastické tělo, které funguje takovým způsobem, že mě to snad nikdy nepřestane fascinovat (a to jsem ještě nezačala psát o ženském orgasmu). A chovám k nám velkou úctu za to, kolik věcí jsme schopné ustát. Ustát tlak, že už bychom měly mít dítě a třeba ho nechceme vůbec, nebo ho nechce náš partner. Ustát rané potraty. Mimoděložní těhotenství. Rizikové těhotenství. Neplodnost. Hormonální stimulaci. Každou injekci, kterou si musíme píchnout do břicha. Špatné porody. Výčitky, že jsme neschopné…ať už mámy, nebo ne-mámy. 

A proto mám jedno přání: Buďme k sobě laskavé – navzájem i k sobě samotným. A to platí i pro mě!