15. SBOHEM, 2020!

Milý roku 2020,

jak jenom začít…měla jsem asi nějaké představy, jak bys mohl vypadat, ale tohle zřejmě předčilo všechny divoké sny a někdy jsem měla pocit, jestli náhodou nejsem v jednom z dílů Black Mirror. Asi se nemusím rozepisovat o tom, že jsi rozhodně vešel do historie, budu o tobě tedy psát pouze ze svého pohledu. Začnu asi tím negativním, abych jako správná psycholožka skončila na pozitivní vlně:

• 12 měsíců. 12 cyklů. 12 možností otěhotnět. Neúspěšně. Tečka.
• Moje frustrace narostla tento rok do takových rozměrů, kterých jsem ještě v životě nedosáhla. Dlouho se mi ji dařilo držet nějak izolovaně, ale ač se sebevíc snažím, začíná mi smradit i jiné oblasti života. Jsem snadno popudlivá. Vážně se rychle naštvu. Jsem protivná. Někdy si připadám, že mi nikdo nerozumí. Že se cítím osamělá. Ve skutečnosti jsem ale trochu nevděčná, protože k tomu trápení moc nikoho nepustím. Někdy ani vlastního manžela ne. Protože život se smutkem je těžký (obzvlášť když se celý život snažíte žít jako optimista). 
• 2020, zase jsi mi o kousek víc sebral naději na to, že se stanu v dohledné době mámou. A mám pocit, že jsi mi totálně sebral naději stát se jí přirozenou cestou. 
• Začala se ve mně probouzet závist. Závist k těm, kteří si na miminko počkají pár měsíců. Kteří nemusí řešit ovulaci, kteří nemusí řešit vyšetření, kteří mají naději a kteří se těší z každého měsíce, jestli náhodou není ten jejich. 
• Nespočetněkrát jsi mě donutil pochybovat o sobě. Pochybovat o tom, co dělám špatně, jestli jsem dobrý člověk, jestli je tohle karma. Pochybovat o tom, jestli se někdy miminka dočkáme. Prohloubil jsi ambivalentní vztah k mému tělu, které jsem kolikrát vinila z toho, že nefunguje tak, jak má, i když údajně biologicky je vše v pořádku.
• Asi před měsícem mě vážně nakrkla moje terapeutka, protože říkala, že si všímá, jak o početí mluvím v technických termínech a že se z toho vytrácí zázrak stvoření života. Nakrkla mě, protože ona na své děti tak dlouho nečekala. Ale hlavně mě nakrkla proto, že měla absolutní pravdu. Jenže…jak dlouho se na to zvládnete dívat optikou zázraku, když vás neustále obchází?

Tak jsem si tady veřejně fňukla. Nebylo to lehké. Ani trochu. A mám pocit, že to ještě nějakou dobu lehké nebude. Ale – pár věcí se přeci jen podařilo:

• Je to klišé jak hrom, ale naše svatba byla jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. A byly to velké nervy, jestli se ji v době koronavirové podaří uskutečnit. Brali jsme se na konci září a týden před trnuli, že svatby povolí do 10 lidí, my měli 40. Ačkoliv ten den pršelo, venkovní obřad se nekonal, bylo 12 stupňů, byla to nádhera. Neměnila bych na tom dni ani sekundu a nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla tak v přítomnosti jako ten den. Díky za to!
• Dva lockdowny naučily mě, největšího planéra, žít více v přítomnosti a zkrátka neplánovat. Žít ze dne na den. Bez vyhlídek do budoucna, protože nevíte. A ono se to kupodivu dá a ani to ve mně neprobouzí úzkost.
• Jestli jsem za něco opravdu vděčná, tak za svého manžela. Neplodnost je fakt zátěžová zkouška vztahu. Dost často jeden, nebo druhý (nebo oba) zažívá frustraci, smutek, vztek a někdy je obtížné o tom mluvit. Sdílet to. Zareagovat správně na toho druhého – taky z toho důvodu, že někdy máte co dělat se sebou samým. Je to totiž jako s tou kyslíkovou maskou v letadle. První ji musíte nasadit sobě a pak až svému dítěti. A to je vlastně něco, co se mi konečně tento rok začalo docela dařit: dát se někdy na první místo. Být tady pro sebe, ne pro druhé. Hlídat si více své hranice a svoji “pomáhací” kapacitu – protože ta byla fakt někdy místy na nule. Ale to jsem teď odbočila. Svému muži děkuji za to, že jsem se právě mohla někdy dát na první místo a být fakt autenticky ve sračkách. A nemám pocit, že by mě měl za to méně rád. Děkuju za každé poňuňání, objetí, když jsem ho fakt potřebovala. Za to, že se učí mi nenabízet řešení, když jediné, co chci, je se vyvztekat na to, co mě fakt štve. Že i když jsme tento rok spolu díky koronaviru strávili intenzivně tolik času, že to bylo někdy na palici, tak jsem si uvědomila, že mi je takhle s ním (a taky s naším hafanem) nejlíp na světě. A to je po 11 společných letech fakt extra dobrý deal…
• Vděčnost jsem taky občas pociťovala ke svému tělu. Nejen, že mi v něm tento rok bylo nejlépe (těch sedm ztracených kil tomu asi dost pomohlo), ale hlavně má můj obdiv za to, co všechno zvládne. Nechci předbíhat, protože ke zveřejnění se dostanu až po novém roce, ale jsem neskonale vděčná za to, jak zvládá porce hormonů, protože první měsíc to bylo fakt velký špatný, ale tělo si postupně zvyklo. A taky jsem fakt začala své tělo více vnímat, více mu naslouchat, více se o něj zajímat a zkoumat, jak vlastně funguje a co potřebuje. 
• V poslední řadě bych chtěla říct, že i přes to, jak náročný rok to byl, jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná na to, že mi ještě nehráblo a že se mi pořád ještě spíše daří držet zdravý rozum (to, že mám pochybnosti, jak dlouho to vydrží, je věc druhá). Jsem pyšná na to, že se pořád dokážu radovat z jiných věcí, i když to jde občas ztuha. Jsem pyšná na to, že jsem překonala svůj největší strach a udělala si v 28 letech řidičák. Jsem pyšná na to, že po 2,5 letech marného snažení jsme požádali o pomoc medicínskou, i když zatím bez výsledku. Jsem pyšná na to, že i když sex v době ovulace je někdy fakt opruz, tak náš sexuální život je fakt nadprůměrně dobrý (pro mě snad i lepší než předešlé roky). Jsem pyšná na to, že jsem se konečně začala učit otevřené komunikaci a říkat si, co mi vadí (i za cenu konfliktu a toho, že mě lidi nebudou mít rádi). A jsem pyšná na to, že jsem sebrala odvahu a začala psát tenhle blog. Protože je pro mě vážně neskutečně terapeutický. A ještě jednou díky za každou Vaši reakci, vzkaz, slovo. Protože to jsou ty chvíle, kdy opravdu cítím, že v tom nejsem sama.

2020, byla to jízda! Zřejmě jsi nebyl mým nejhorším rokem, ani však tím nejlepším (i když ta svatba ti dost přidala). Co jsme si, to jsme si…

2021, jsem zvědavá! Vím, že jaké si to udělám, takové to budu mít. Nicméně, nezlobila bych se, kdybys mi k tomu trochu pomohla. 

S láskou

J.