Před pár dny oslavil náš chlapeček své první narozeniny. Musím přiznat, že celé to období kolem jeho prvního roku je pro mě poměrně emotivní. Víc než kdy jindy jsem se v myšlenkách vracela ke dni, kdy přišel na svět a cítila extremní vděčnost za to, že už rok jsme rodiči. V den narozenin jsem dostala chuť napsat i tady na blog. Nějak jsem zavnímala puzení s Vámi zasdílet, že i po roce myslím na své blogové „bejby“ a taky si skrze tento Hynkův milník připomínám, jak ta cesta k němu byla náročná a pro mnohé z Vás stále ještě náročná je.

Přemýšlím, jak celý tento post pojmout. Přiznám se, že v tuto chvíli vůbec netuším, jestli je to jednorázový výkřik do tmy, nebo příslib nové blogové kapitoly. Během posledního roku mě několikrát napadlo, že bych chtěla sepsat své myšlenky k tomu, jak je mateřství transformační, jaké výzvy přede mě staví, jak je kojení „tough shit“ a jak mi z přemíry informací o tom, jak mám o své dítě pečovat a jak jej vychovávat, jde hlava kolem. Zatím jsem to ale neudělala. Má to tři důvody: a) když jsem volný čas měla, často jsem jen koukala do mobilu/na seriál/do knížky nebo si zkrátka užívala, že nic nemusím; b) mateřství je pro mě vážně křehké. Nejen protože jsem na něj dlouho čekala a nepovažuju ho za samozřejmé. Je to zejména kvůli k tomu, že když se rozhodnete s někým sdílet, jak své dítě kojíte/uspáváte/krmíte/opečováváte, dost často dostanete komentář, jak byste to měli dělat jinak. Přiznám se, že jsem se s tím občas setkávala v okruhu svých známých, a tak mě naprosto odradilo sdílet to s internetovým světem plných neznámých lidí. Vím, že se pro Hynka snažím dělat maximum a dělám to tak, jak umím – přesto mě občas nějaký komentář/rada nahlodala, jestli to teda nedělám úplně blbě. Péče o duševní zdraví mi v roli mámy přijde naprosto klíčová, a tak jsem se odmítala vystavovat případné nepohodě, když to nebylo nutné; c) jak sdílet svoji zkušenost s mateřstvím, abyste o svém dítěti neprozradili příliš? Jak zajistit, aby jednou až bude větší, nepřišel s tím: „Mámo, neznámí lidé vědí o mém dětství víc než mí kamarádi!“ Napadá mě jedna elegantní varianta – sdílet opravdu jen to moje. Moje myšlenky, moje pocity, moje vnímání. Hodně mně jako mámě pomáhalo a stále pomáhá inspirovat se zkušenostmi jiných matek a vybrat si tak tu svoji cestu. S tím, že mám na paměti, že každé dítě je jiná a každá máma je jiná. To, jak jim to bude fungovat, je směsice spousty faktorů. Jo, vím to a stejně se občas porovnávám (a Hynka taky, i když vím, že žádné jiné dítě nemůže být jako Hynek, protože ten je jen jeden!). Každopádně by mi pomohlo vědět, zda by Vás pokračování blogu tímto směrem bavilo, nebo je to už úplně mimo. Se svoji energií se snažím zacházet moudře, tak ať ji neplýtvám na něco, co není užitečné.

Co Vám ale chci dnes určitě napsat, že Hyneček je báječný! Mám moc ráda jeho povahu. Fascinuje mě, jak je zvídavý a jakým způsobem objevuje svět. Miluje pohyb a i když ještě nechodí (jen kolem nábytku), udržet ho na místě je mission impossible. Baví ho auta a dopravní prostředky obecně, má rád pejsky a ptáčky, rád si s námi čte knížky a v poslední době si nejraději hraje na schovávanou. Zatím patří mezi klidnější děti, v neznámém prostředí je spíše opatrnější a pomalu ho začínají zajímat i ostatní děti. Je to jedna velká radost – mít takového chlapečka doma. Mně v mateřství pomáhají tři mantry: a) je to jen fáze; b) vše má svůj čas, i když jsem někdy netrpělivá; c) když chci, ráda si řeknu o radu. Nakonec se ale snažím poslechnout svůj úsudek a dělat ty věci tak, jak mně osobně dávají smysl a je mi v nich dobře. Někdy mi to jde lépe, někdy hůře. Každopádně když je hodně zle, tak se o ně můžu opřít. Protože co si budem – když nemám zabezpečeny všechny své základní potřeby (jídlo, spánek, čas pro sebe), náročné dny se mi zvládají o to hůř.

Ačkoliv poslední rok utekl jako voda , téma neplodnosti pořád někde v pozadí je. Včera jsem byla u praktika na preventivce, aktualizovali jsme moji anamnézu a zazněla „primární sterilita“. S dítětem se už to poslouchá mnohem lépe, ale každá zmínka o neplodnosti, IVF, endometrióze mě v myšlenkách vrátí zpět. Také jedna z mých nejbližších kamarádek aktuálně prochází procesem IVF a já to s ní vlastně hodně žiju. Procházet neplodností pro mě byla nejnáročnější životní zkušenost. Čekání na Godota…s nejistotou, jestli dorazí. V našem případě to byl happyend. Myslím ale na stovky dalších párů, kteří stále čekají. A čelí debilním kecům. Vlastním strachům. Zklamání. Pocitům nedostatečnosti. Sněhobílým těhotenským testům. Stále jsem v myšlenkách s Vámi! ❤