140. PŘIŠEL GODOT…

Asi jste si všimli, že minulou středu se na blogu neobjevil žádný článek, ačkoliv jsem avizovala, že ještě dva v záloze mám. Má to jednoduché vysvětlení…můžete si naplánovat spoustu věcí (ti, kteří prochází neplodností, vědí), ale vesmír to pak zařídí úplně jinak. A tak v neděli, 19.11., v 9.16 přišel na svět náš syn Hynek.

Očividně jsem neměla být ušetřena celkového zážitku z porodu. Když mi po operaci řekli, že budu rodit plánovaným císařem, tak jsem si oddechla, že aspoň nezažiju ty kontrakce. Houby houby, zlatá rybko. Začalo to nenápadně. Prvně se mi poprvé za celé těhotenství vyhodilo akné na bradě. Říkala jsem si, že se asi něco blíží a mění se hormonální hladiny v těle. V úterý jsme byli na registraci v porodnici. Chlapeček sice stále narvaný hlavou dole, ale to už byl posledních pár týdnů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl narodit dříve. Ve středu mi začala odcházet hlenová zátka. To už jsem znervózněla. Konzultovala jsem to se svojí doktorkou a ta říkala, že je to 50:50 – porod se může začít rozjíždět, ale taky klidně můžu v tomto týdnu fungovat bez zátky až do porodu. Ve čtvrtek jsme byli v divadle. Raději jsme do kufru vzali tašku do porodnice. V druhé půlce představení jsem začala mít křeče do celého břicha. Ajaj. Naštěstí jsem to doma ve sprše rozehnala a spala do rána jako miminko. Pátek byl klidný. Měla jsem ještě výcvikovou supervizi, na kterou jsem se už připojila raději online. Kopřivnice je sice od Ostravy, co by kamenem dohodil, ale riskovat jsem nechtěla. V sobotu ráno v pět mě vzbudila kontrakce do zad. Za nějakou dobu další. Raději jsem se odebrala do sprchy a tam se pro jistotu oholila, kdybych náhodou dnes rodila. Sprcha nepomohla, ale ani kontrakce nezintenzivnila. Znovu jsem byla připojená na online supervizi a během každé hodiny měla asi čtyři kontrakce. Před spaním jsem to ještě konzultovala se svojí doktorkou, která říkala, že to zatím na porod v běhu nevypadá, ale jestli máme pochybnosti, tak ať jedem do porodnice. Byla jsem odhodlaná to zaspat jako ve čtvrtek. Samozřejmě jsem si ale pro jistotu večer umyla hlavu – kdo je připraven, není překvapen…

Zhruba v jednu ráno mě vzbudila fakt obří bolest, která trvala déle než ty předchozí. Šla jsem na záchod a cítila tlak na konečník. V ten moment jsem už přestala být optimistka, že porodím 1.12. Na druhou stranu jsem vnitřně necítila, že tohle je ONO. Každopádně mi začaly kontrakce každých 10 minut, a to už jsem zburcovala svého muže, že raději jedeme. Nechtěla jsem dojít do bodu, kdy to zanedbám, budu rodit přirozeně a celá se potrhám. Do porodnice jsme dorazili asi o pul druhé v noci. Sestřička na příjmu v ne úplně dobré náladě. Natočila mi monitor, kde jsem z nervozity pořád pípala, že mám vysoký pulz, na což ona reagovala: „Vy jste hned ze všeho nervózní. Uklidněte se.“ Spolkla jsem všechno, co jsme si v tu chvíli myslela. Na monitoru se kontrakce nenatočily. Pak přišla lékařka, udělala mi ultrazvuk, vnitřní vyšetření a přišlo se na to, že můj čípek už neexistuje, jsem otevřená na prst a miminko už má hlavičku v porodních cestách. Nabídla mi, že buď mě do rána hospitalizují a uvidí se, jestli se nerozjede porod. Nebo je druhá varianta, že pojedeme domů a pokud by byly kontrakce po pěti minutách, vrátím se zpátky. Tím, že cesta do porodnice byla na deset minut, rozhodla jsem se jet domů.

Doma pak začala slušná partoška. Kontrakce se zpravidelnily, ale pořád byly velmi krátké a ne vždy stejně intenzivní. Nejhorší pro mě byla bolest v křížích, u některých se přidala bolest podbřišku. Zhruba od pěti od rána už začal být tlak na konečník nesnesitelný. Nechala jsem svého muže spát a šla do vany, jestli to nebude lepší. Nebylo. V 6.15 jsem volala své doktorce, že asi rodím a že nevím, jestli jet, protože kontrakce mám sice po pěti minutách, ale velmi krátké a s jinou intenzitou. Doktorka zavelela, ať jedem. Vzbudila jsem manžela, dobalila si věci a ještě ho poslala na procházku se psem, protože by to chudák nedal, že ho podruhé necháváme samotného doma a bez venčení. Načasování nám nehrálo do krámu, moje máma byla zrovna v lázních, měla jsem vracet až v úterý – ta se obvykle o Frankieho stará, když jsme pryč.

Do porodnice jsme dorazili před půl osmou ráno. Na příjmu se vystřídaly sestry a pro mě bylo milým překvapením, že jsem tam potkala svoji známou. A to byl hned jiný přístup. Znovu mi natočily monitor a hned už vypisovaly papíry k příjmu a nástupu. Na monitoru se ukázaly krásně pravidelné kontrakce a já věděla, že teď už je to ono. Chybělo tedy rozseknout jméno. Ano, pořád jsme nevěděli. A protože ta moje známá, která tam s námi byla, má za manžela Hynka, brali jsme to jako znamení. Na příjmu mě vyšetřila doktorka s tím, že jsem otevřená na cca 3 cm a že mluvila s mojí paní doktorkou, která už je na cestě a do hodiny tu bude. Byla jsem nejvděčnější na světě, že i ve svém volnu mě bude rodit někdo, s kým jsme to devět měsíců plánovaly. Protože nebyl volný žádný porodní box, zůstali jsme na vyšetřovně a začali se pomalu mentálně připravovat na porod. Volali jsme manželovým rodičům, že rodím, jestli by mohli vyzvednout psa. To byli jediní lidé, kteří věděli, že rodím. Zbytku jsme to chtěli dát jako překvápko. Za chvíli za mnou přišla sestřička, se kterou jsem se potkala už loni po operaci a strašně jsme si sedly. Bylo super, že i ona si pamatovala mě a já věděla, že lepší „dream team“ se mi v porodnici poskládat nemohl. Přes příjem, sestřičku i moji nejlepší doktorku. Zavedli mi kanylu a dostala jsem něco na zastavení kontrakcí – bylo potřeba, aby si děloha odpočinula a k operaci nebyla tak tvrdá. A pak už bylo dobře. Zavedla mi cévku, dostala jsem kompresní punčochy, andělíčka, čepici na hlavu a čekalo se na devátou hodinu, kdy byl naplánovaný císař. Mezitím se za námi stavila moje paní doktorka, která mě uklidnila, že je dobře, že si chlapeček řekl sám, kdy chce na svět. A že bude vše v pořádku. Starosti nám oběma dělala váha – na úterní registraci byl odhad 2400g, což pro bonding je třeba alespoň 2500g. Nicméně porod byl v běhu a nezbývalo, než doufat.

Odvezli mě na sál, manžel se šel převlíknout a mezitím si mě vzali do parády anesteziologové. Napojili mě na všechny možné přístroje a pak jsem si měla sednout, zakašlat a píchli mi do zad anestezii. Podotýkám, že velmi bezbolestně, až jsem byla sama překvapená. To už byla zpátky moje oblíbená sestřička a držela mě za ramena a hladila mě, abych při vpichu sebou neškubla. Co bylo super, že jsme s sebou měli na flashce náš playlist k porodu. Domluvily jsme se tak s naší doktorkou, která říkala, že nerada operuje v tichu. Takže když mi píchali anestezii, začal zpívat Marilyn Manson „Sweet dreams“. Pan anesteziolog se nad tím trochu podivoval, ale mně to přišlo dost vtipné. Velmi brzo jsem začala cítit, jak mi tuhnou nohy a brzy jsem je necítila vůbec. Přišla ještě kontrola, kdy mi na různá místa přikládali led, aby se otestovalo, že anestezie funguje jak má. Prý umrtvení receptoru bolestí působí i na receptory vnímání teploty.

Pak už za mnou přišel manžel, který se posadil k mé hlavě. Šlo se na věc. Moc jsem ocenila, že mi celou dobu říkali, co se se mnou bude dít, že ucítím různé tahy a tlaky a vždy mi to anesteziolog demonstroval na rameni, abych byla připravená na to, co přijde u břicha. Byl to docela humorný zážitek, protože pan anesteziolog byl dost sdílný a zatímco mi řezali břicho, tak jsme se dostali v debatě k Michaelovi Jacksonovi a fámám, že byl zřejmě pedofilní. A pak zavelela paní doktorka, že vytahuje miminko. V 9.16 přišel za tónů „Bad Guy“ od Billie Elish na svět náš Hyneček. Ještě než jsem ho viděla, slyšela jsem jak pláče, začala jsem instantně brečet. Dojímám se i teď, když to píšu. Položili mi ho na břicho, aby mohl dotepat pupečník a manžel se na něj mohl přes plentu podívat. Krom chlapečka viděl i můj vnitřek břicha, haha. Když dotepal pupečník, sestřička zabalila Hynečka do deky, dala mu čepičku a byl hned na mě. Nádherný chlapeček. Opravdu nádherný. A to už jsme s manželem plakali oba. Všichni nám na sále gratulovali, moje oblíbená sestřička se zhostila fotografování a užívali jsme si první společné chvíle. Hynek se trochu nalykal plodové vody, tak občas ublinkával, tak sestřička spolu s manželem šli nechat chlapečka zkontrolovat a při jednom ho zvážili. Trnula jsem hrůzou. Zbytečně. Hynek měl krásných 2700g – pořád je to drobek, ale věděli jsme, že velké dítě prostě mít nebudeme. Pak mi ho vrátili na prsa a doporučili nechat přisát až na bondingovém pokoji, aby se chvíli rozdýchal. Každopádně vše bylo v pořádku, a tak nebránilo nic tomu mě došít a jít se společně sžívat.

Celý císařský řez i s převozem trval cca hodinu a pět minut. Pro mě to byl neskutečný fičák. Než mě došili, manžel se sestřičkou a Hynečkem už vyrazili na bondingový pokoj. Jen pro připomenutí – tento pokoj je taková nadstandardní JIPka/rodinný pokoj. Mně si pak převzali do péče sestřičky z rizikového oddělení, kde bondingový pokoj je a pomalu se chystal přesun. Po cestě jsem se loučila s milou sestřičkou, která byla mou velkou oporou a kdykoliv byl můj muž pryč s chlapečkem, držela mě za ruku a povídala si se mnou.

Na pokoji už čekal manžel s chlapečkem a hezky se spolu mazlili. Za chvíli přišla sestřička z novorozeneckého a zkusili jsme Hynečka nechat přisát k prsu. A světe div se, chytl se na první dobrou! Kojení jsem se bála jako čert kříže, ale nakonec asi přirozený porod vše nastartoval tak, jak měl. Přišla se s námi ještě rozloučit naše paní doktorka a byl to hrozně krásný moment. Zbytek dne ubíhal, ani nevíme jak. Dávali jsme postupně vědět naším blízkým, že už jsme tři. Nikdo pomalu nevěřil. Po obědě se nám podařilo spojit s mojí mámou, která zrovna byla někde v lese na túře s prd signálem a nemohla věřit, že jsem opravdu porodila. Prý že přece uzavřeli pakt s chlapečkem, že se narodí až po jejich návratu.

Celý personál byl neskutečně nápomocný a milý, pravidelně nás chodili kontrolovat a ptát se, jestli něco nepotřebujeme. Manžel byl zaučen, jak manipulovat s miminkem, jak jej přebalit a přiložit mi ho k prsu. Byl miliónový. Já zhruba za dvě hodiny začala hýbat s nohama, za další hodinu už jsem trochu seděla a někdy odpoledne se mi vrátil cit úplně. Večer se mi povedlo postavit, dojít se sestřičkou do sprchy a vyndali mi močový katetr. Sestřička ze mě byla na větvi a říkala, že kdyby neviděla jizvu na břiše, tak by vůbec neřekla, že jsem po operaci. Sestřička nevěděla, že před rokem jsem měla za sebou mnohem větší harakiri a přiznávám, že císařský řez byl pro mě stran bolesti procházkou růžovým sadem oproti pětihodinové operaci. Jedinou nepříjemností bylo obnovení čůrání. Krom anestezie jsem dostala ještě morfin, abych neměla tak velké bolesti, až anestezie odezní. Bohužel, to prý někdy ovlivňuje močení. Moc to totiž nejde. Naštěstí se to druhý den upravilo a ten následující se vše vrátilo do normálu.

A tady mé vyprávění končí. Mohla bych psát ještě dlouze, protože jsem pořád plná dojmů, ale pro dnešek to stačí. Měla jsem nádherný porod. Neplánovaný a přesto krásně plánovaný tak, jak jsme chtěli. Lidský, šetrný, plný lásky, podpory a respektu. Vím, že to není samozřejmost. Od doby, co se Hyneček narodil, nebyl ani chvíli bez nás. Díkybohu se i na šestinedělí uvolnil druhý den nadstandard a my celé čtyři dny mohli být spolu. Hodně to pomohlo. Obzvlášť když jste po břišní operaci a s manipulací to jde velmi ztuha. Klepu, že rekonvalescence je v mém případě vždy velmi rychlá, a tak po návratu domů (čtvrtek) funguju už v rámci mezí úplně normálně.

Přišel Godot. Po pěti letech čekání. A je ještě více boží, než jsme čekali…