139. A CO BUDE DÁL…?

Tak a je to tady! Za dva týdny rodím. Finále mé pětileté cesty za miminkem je na spadnutí. Z bojovnice s neplodností se stane máma. Vyvstává tedy jedna otázka: Co bude po narození miminka s blogem?

Abych byla upřímná, není mi příjemná představa, že bych toto virtuální místo přetavila na “mama blog”. Má to pár důvodů. Často se setkávám s tím, že některé komunity maminek nejsou bezpečným místem. Objevuje se tendence porovnávat, radit, prosazovat extrémně svůj názor a kritizovat druhé, kteří to dělají jinak. Nechci takový prostor spoluvytvářet a ani v něm figurovat. Dále mám pocit, že nechci život našeho chlapečka popisovat ve veřejném prostoru, protože mi k tomu zatím souhlas dát nemůže. Navíc vnímám mateřství jako pro mě dost intimní věc a minimálně teď si jí chci nechat jen sama pro sebe a pro své blízké. Tento blog je o neplodnosti a zřejmě navždy o neplodnosti bude. Ano, sdílela jsem tady i své těhotenství, ale přijde mi, že v něčem může mít specifika právě proto, protože bylo po IVF a po dlouhém čekání. Narozením našeho miminka to specifikum ale končí. Uf, v něčem to se mnou emočně hýbe. 

Čekání na Godota je v lecčem moje dítě. Celý jsem si ho sama “uhnětla”. Přes web, design webu a jeho obsah. Tři roky jste tady mohli číst o mých zkušenostech, myšlenkách, pocitech a názorech. Přijde mi v něčem magické, že jak jsme se pro miminko rozhodli v březnu, tak jsem po pěti letech otěhotněla v březnu. Blog jsem začala vydávat v listopadu, jeho dosavadní podobu končím taky v listopadu. Kruh se uzavřel. Napsala jsem 141 článků, nahrála sedm epizod podcastu (mimochodem, podcast doporučuje na svých stránkách reprodukční klinika Pronatal a já o tom vůbec nevěděla!), stihla uspořádat pět podpůrných skupin a dvakrát jsem o neplodnosti mudrovala v médiích. Jednou v podcastu Na dřeň, podruhé v rámci rozhovoru pro Aktuálně.cz. Mám z toho neskromnou radost, že něco, co začalo jako terapie do šuplíku, se rozrostlo tam, kde je to teď. Cítím veliký vděk za každého z Vás. Kdo jste mě četl, doporučoval svým známým, kdo jste komentoval, psal vzkazy, přišel na podpůrnou skupinu, sdílel, přispěl svou zkušeností. Bez Vás by se ty tři roky utáhnout nedaly. A jsem nesmírně pyšná, s jak velkým respektem a citlivostí tahle komunita funguje. Jak jsem psala, maminek se bojím jako čert kříže. A i mezi neplodnými ženami se v internetových skupinách šíří jedovatá energie. Tady ne. A já Vám za to z celého srdce děkuji!

Na blogu čekejte ještě dva články – o třetím trimestru a jednu foto památku. A také se rozhodně dozvíte, že už je nás o jednoho více. Pak se určitě stáhnu. Kam mě to jednou dovede, zatím nevím. Nápady bych ale měla. 

Závěrem mám ještě dvě věci. Vytváření obsahu je někdy samotářský byznys, protože zpětná vazba se tak často neposkytuje (pod svícnem je největší tma, já sama to taky nedělám). Pokud mě ale nějaký ten pátek čtete a třeba byste mi rádi nějakou zpětnou vazbu dali – můžete to udělat na tomto ODKAZU. Je to naprosto anonymní, takže není třeba využívat komentáře nebo složitě vypisovat na Messengeru. Byla bych moc ráda. 

A pak mám poslední přání. Přeju Vám všem, aby Vaše cesta za mateřstvím nebo v mateřství měla světlo na konci tunelu. Jasně, přála bych Vám všem tu duhu a jednorožce, ale taky si uvědomuju, že to není reálné. Držet si ale naději, že jednou ty těžké časy pominou a my se budeme moct zase pořádně nadechnout, to je za mě aktuálně nejvíc. Proto posílám hlavně tu naději. Na lepší zítřky. A taky posílám jedno velké objetí.

Bylo mi potěšením!

S milionem díků,

Vaše Jana