120. PRVNÍ TĚHOTENSKÉ PŘÍZNAKY

Od doby, kdy jsem se rozhodla otěhotnět, uplynulo už spoustu vody. Zažila jsem x po-ovulačních období, kdy jsem měla různé příznaky a říkala si, že tentokrát to už těhotenství skutečně bude. Nikdy nebylo. Stejně jsem se pozorovala (byť nechtěně) i po obou předchozích transferech a hádala, jestli se mi v břichu zavrtává miminko, nebo progesteron rozjíždí párty a blíží se menstruace. A ta vždy přišla. Stále mi přijde neuvěřitelné, že jsem poprvé v životě těhotná. Za roky čekání na miminko mám na téma prvních těhotenských příznaků odsledováno/přečteno mnoho. Proto jsem se rozhodla přidat svoji špetku do mlýna. Vím, že to všichni víte, ale opakování je matka moudrosti – každé tělo je jiné a každá žena zažívá těhotenství jinak. To, že já některé příznaky měla, neznamená, že je musíte mít taky. Zároveň jestli je máte, také to nemusí znamenat, že jste těhotná. PMS a těhotenství se v počátku projevují dost podobně. 

První signál, že se s mým tělem děje něco neobvyklého, přišel už snad třetí den po transferu, což je extrémně brzo a dost možná to s těhotenstvím nesouviselo. Každopádně můj radar zbystřil. Prvně se mi vyhodil koutek – ten se mi vyhodil i předešlý měsíc a přečetla jsem si to tak, že se mi mění hormonální hladiny v těle. O den později se mi ke koutku přidalo ječné zrno, a to už mi bylo vážně divné. Stejně jako koutek může být příčinou ječného zrna hormonální nerovnováha (např. v  raném těhotenství). Smála jsem se, že doufám, že tam to miminko je, protože se mi to po žádném transferu nikdy nestalo. Což ale není úplně relevantní, protože předchozí pokusy jsem měla tělo prožrané endometriózou, a tak jsem se neměla o co úplně opřít. Občas mě píchlo v břiše – tomu jsem ale nepřikládala ŽÁDNOU váhu, protože píchání v břiše jsem měla už milionkrát.

Pátý den ráno jsem se probudila a v minutě jsem se rozhodla, že si udělám těhotenský test. Nejsem fanda těhotenských testů. Po žádném transferu jsem netestovala dříve než 11. den, a to jen kvůli toho, že jsem špinila/krvácela a z další nejistoty bych se zbláznila. Testovat takhle brzy po transferu je naprosté bláznovství. A) V případě negativního výsledku to o ničem nevypovídá, protože v této době tělo vylučuje zatím malé množství těhotenského hormonu (HCG), který se na testu ještě nemusí ukázat. B) V případě pozitivního výsledku jsem si taky být jistá ještě nemohla. Protože můj transfer proběhl v přirozeném cyklu, dostala jsem na vyvolání ovulace injekci, která obsahuje těhotenský hormon. Ačkoliv příbalové letáky píšou, že do deseti dnů by měla injekce z těla vyprchat, ve vzácných případech se může držet déle. Já byla aktuálně na dvanácti dnech od injekce. Ale zpět k onomu ránu. Test jsem si udělala a než jsem si vyčistila zuby, věděla jsem, že bude pozitivní. Byl. Objevil se velmi slaboučký náznak čárky, ale byl tam! V ten den jsem přečetla snad všechny informace o tom, jak dlouho se drží injekce HCG v těle, nicméně moc chytrá jsem z toho nebyla. Protože jsem nikdy testem neověřovala, jak dlouho u mě trvá, než těhotenský hormon z těla vyprchá, byla to sázka do loterie, jestli je to první signál otěhotnění, nebo dozvuk léků. Byl to ale první pozitivní test, který mi kdy v životě vyšel a já si z celého srdce přála, aby nebyl falešný.

I když jsem si říkala, že další dny testovat nebudu – nevydržela jsem to ani omylem. No jo, svažte mě do kozelce…Týden po transferu jsem už věděla, že jsem skutečně těhotná. V ten den mi taky bylo poprvé fakt zle. Nevím, jestli to můžu připsat těhotenství, nebo tomu velkému mixu emocí, který jsem zažívala. Půlku srnčího guláše jsem spláchla do záchodu, protože mi ta zvěřina neskutečně smrděla (já miluju zvěřinu!). V kavárně jsem měla problém sníst dort (což se stává přesně..nikdy). Celý den jsem měla žaludek jako na vodě a nebylo mi vůbec dobře. Další den se to trochu zlepšilo. Nějaké extra příznaky jsem necítila. Občas mě bolel podbřišek a tahalo mě u stydké kosti. Měla jsem návaly tepla a trochu se mi točila hlava (takhle ale reaguju běžně na užívání Utrogestanu). S návalem tepla se také pojilo, že jsem dost často hřála a červenala v obličeji (v těhotenství se drží zvýšená bazální teplota, tak možná proto). Taky jsem začala dost krkat, což mi není vůbec vlastní, a žaludek mi po každém jídle a pití vydával šílené zvuky. 

Devátý den po transferu mě poměrně bolelo břicho. Různě mě tam tahalo a píchalo a já se při každé návštěvě záchodu děsila, že začnu menstruovat/špinit. Protože jsem po operaci dostala menstruaci jen jednou, a to po dvou měsících, vůbec jsem nevěděla, jak dlouhý je teď můj menstruační cyklus. A tak jsem po obědě zjistila, že skutečně špiním. Sice velmi málo, ale jo. Projela mnou vlna paniky. Najednou jsem začala pochybovat, jestli jsem si to celé nevyfabulovala, protože test jsem si dělala předevčírem a další jsme chtěli doma zopakovat až za pár dní. Uvědomila jsem si, že i u předchozích dvou pokusů jsem začala v podobné době špinit, což poté přešlo do menstruace. Horko těžko jsem odkonzultovala s poslední klientkou a pak jsem se totálně rozložila. Rozhodla jsem se, že si doma udělám test. Do rána bych nejistotou nevydržela. Sice to bude z odpolední moči a nemusí být průkazný, ale možná náznak odpovědi dostaneme. Mísily se ve mně pocity. Měla jsem strach jako blázen, zároveň jsem pořád někde hluboko v sobě věřila, že jsem stále těhotná. A taky, že byla. Odpoledne, neodpoledne – vykoukla na mě snad za minutu mnohem silnější čárka než dva dny zpátky. Miminko tam stále bylo. S úlevou jsem i zjistila, že už nešpiním a přestalo mě bolet břicho. Dala jsem si klidovější režim a obrnila se tím, že pokud bych znovu špinila, tak to zkonzultuju s klinikou. Dobrou zprávou je, že to už se díkybohu nestalo. Poslední test jsem si dělala třináct dnů po transferu a odměnou mi byl test, který už víc pozitivní být nemohl. 

Co mě překvapilo, byla velmi mírná bolest prsou. Já téměř na každou hormonální změnu reaguju velkou bolestivostí právě v prsou (Edit: to jsem netušila, že o pár dní později budu mít pocit, že mi prsa explodují). Tentokrát jsem je cítila, ale ne jako bolest a hlavně mi to začalo až snad týden po transferu. Častější návštěvy záchodu a zesílený čich mívám před menstruací normálně, a tak to připisuju progesteronu. Měla jsem i výkyvy nálad, což ale připisuju hlavně tomu, jak náročné to období čekání je. Hezkou ilustrací může být, že jsem si šla vybírat do optiky svoje první brýle. S manželem jsme byli domluveni, že si zavoláme přes FaceTime a pomůže mi nějaké vybrat. Realita ale byla taková, že optika byla narvaná lidmi a mě se hned po minutě ujala paní optička, která mi s výběrem pomáhala. Zkrátka naprosto špatné podmínky pro to, abych vytáhla mobil a započala videohovor s mým mužem. Brýle jsem si vybrala, už jsem je měla naměřené a když jsem čekala, až bude volná paní u pokladny, zavolala jsem v nich manželovi. Jeho reakce nebyla příliš nadšená, každopádně jsem to už nechtěla měnit. Brýle jsem zaplatila a jela domů. Doma jsem propukla v hysterický pláč, jak jsem si koupila ohyzdné brýle a že se v nich nebudu moct nikomu ukázat a že jsem za ně dala tolik peněz a je to všechno k ho*nu. Manžel koukal s otevřenou pusou a bil se imaginárně do hlavy, že vůbec něco říkal. Já se sice umím občas rozložit, ale že by mě takhle měly rozbrečet brýle – tomu jsem nerozuměla ani já. No, miminko – koukám na Tebe, protože to jde nejspíš za Tebou. 

Když to shrnu, tak pár příznaků se u mě objevilo, ale nevědět, že jsem těhotná, mohla bych je klidně připsat i premenstruačnímu syndromu. Co ale bylo tentokrát jiné, tak to byl pocit. Jak jsem vždy četla, že maminky poznaly těhotenství podle intuice, tak jsem si říkala, že si to nedovedu představit. Měla jsem opačnou zkušenost, kdy jsem naopak v předchozích pokusech věděla, že těhotná nejsem. Skutečně potvrzuju, že opravdu jsem věděla. A je to ten nejbáječnější pocit na světě…A jaké byly Vaše brzké těhotenské příznaky? Ať už po transferu, inseminaci či přirozeném početí – podělte se do komentářů.