Protože poslední dva články byly informační, chci připomenout časový rámec: Proces IVF jsme zahájili na začátku září 2021.
Je to tady! IVF začíná! Na stimulaci jsem se překvapivě těšila. Aplikace ukazovala, že bych mohla dostat menstruaci v neděli, tím pádem bych začala s injekcemi v pondělí. Nicméně po užívání Clostilbegytu se mi ještě stále ustaluje cyklus, a tak to mohlo být kdykoliv mezi 27-32 dny. A jak na potvoru to opravdu bylo až po těch 32 dnech. Už jsem byla extrémně frustrovaná, navíc jsem si přála, abych si injekce nejprve píchala doma – abych si to ve známém prostředí natrénovala. Člověk míní, život mění. Menstruaci jsem dostala až v pátek a odpoledně jsem odjížděla na celý víkend do Brna na rozlučku se svobodou. Zkrátka plánování zase k ničemu a první injekci jsem si píchla u kamarádky. Rozhodla jsem se, že si budu den po dni zapisovat, jak mi při stimulaci je a pak se o to s Vámi podělím:
Den 1- sobota
První injekce – jupí! Budík na sedmou ráno a jdeme na to. V noci jsem moc dobře nespala, o píchání injekce se mi několikrát zdálo. Zkrátka byla jsem nervóza, ale nakonec jsem se píchla hned. Zjistila jsem, že je potřeba bodnout, ne tlačit na jehlu – pak to nejde. Jsem překvapená, jak je aplikace jednoduchá. Samotný vpich bolel pramálo, ale místo vpichu mě pak nějakou dobu pobolívalo. To asi proto, že jsem na jehlu tlačila. S manželem si píšeme smsky, jak jsem to zvládla. Je super mít jeho podporu alespoň na dálku. Přes den jsem měla akorát kolem poledne trochu “točák v hlavě”, ale to mohlo být taky menstruací. Jinak naprostá pohoda, ale vzhledem k nabitému programu rozlučky nemám ani moc čas se pozorovat. Kdyby to takhle pokračovalo, zvládnout bych to mohla.
Den 2 – neděle
Injekce jsou fakt v pohodě. Budíček v šest a tentokrát aplikace bez jakékoliv bolesti. Píchnout a pokračovat ve spaní. Dneska už nejsem tak nervózní. Nepociťuju na sobě nic zvláštního. Výjimkou je akorát to, že mám třetí den menstruaci a vůbec už mě nebolí břicho – to není standard. Vracím se z Brna a odpoledne jedeme ještě na rodinnou oslavu. Zatím nepociťuji, že by se se mnou cokoliv dělo, tak snad to vydrží. A taky doufám, že to funguje a nepíchám si to tady pro srandu králíkům.
Den 3 – pondělí
Proč já kráva jsem si brala do práce ty nejužší kalhoty, co vlastním?! Mám extra nafouklé břicho a protože v pondělky konzultuju ještě odpoledne, mezi konzultacemi si musím rozepnout kalhoty. Jinak to zkrátka nejde. Občas mě píchne v podbřišku, ale je otázkou, jestli to patří k menstruaci nebo k stimulovaným vaječníkům. Náladu mám ale výbornou. V práci dělám vtípky o věcech, které by mě běžně naštvaly. Kolegyně se mě ptá, jestli si opravdu píchám hormony, nebo mi to vyměnili za drogy. Cítím se moc dobře.
Den 4 – úterý
Dneska třikrát injekce. Dvě byly plánované, nevyšla mi už celá dávka v jednom peru, a tak jsem musela začít druhé. Bohužel jsem ho nedomáčkla, takže jsem to musela píchnout napotřetí. Břicho je překvapivě v pohodě, z pěti vpichů mám jednu mini modřinku, která ale není ani pořádně vidět. Nafouklá jsem furt a jestli to tak půjde dál, budu muset chodit do práce asi v teplácích. Začala mě bolet prsa a píchání v břiše cítím více než včera. Po čtyřech dnech mi ale skončila menstruace, a to je zase hodně příjemný bonus. Že mám endometriózu, bych tentokrát nepoznala. Nemohla bych to takhle mít každý měsíc? Jsem celý den příšerně unavená, ale myslím si, že si pořád ještě zvykám na vstávání 5.30 a pracovní režim. Náladu mám stále výbornou. Snad to vydrží.
Den 5 – středa
Ráno jsem byla na první kontrole. Reaguju na léky moc dobře a příští pondělí/úterý bych měla mít odběr vajíček. Je to teda rychlovka! Sotva jsem začala a už je v dohlednu konec. Zatím to vypadá na 8 rostoucích folikulů na pravém vaječníku a 4 na levém. Není to sice těch dvacet, které měly podle úvodního ultrazvuku potenciál, ale není všem dnům konec. Tím se teda utěšuju. Dostala jsem další léky, které mají zpomalit růst velkých folikulů a dát tak šanci těm pomalejším, abych měla pro odběr co nejvíce zralých vajíček správné velikosti. Je to jehla jako kráva a celý proces je teda dost složitý. Sestřička mi ukázala celou proceduru a jsem dost zvědavá, jak to zítra zvládnu. Je to dost dráždivá látka, místo vpichu dost svědí a je kolem něj rudý flek. Údajně je to normální reakce. Jedu hned z kontroly na třídenní adapťák a protože mě dost pobolívá břicho, řekla jsem kolegům, že jsem v procesu IVF a aktuálně píchám hormony. Je to docela fajn nemuset blbě mlžit, proč nechci pít alkohol a že možná někdy nebudu ve své kůži. Večer se mi už dost nafukuje břicho, ale tím, že vedu děckám program, nemám čas nad tím přemýšlet. Myslím si, že mám trochu větší apetit, protože si v devět večer dávám druhý nášup halušek od večeře. Ještě, že ta stimulace nebude trvat tak dlouho, jinak bych se zřejmě užrala, haha!
Den 6 – čtvrtek
Tak 6.20 budíček a jdu si píchnout dvě injekce. Jedna klasická v peru, druhá ta nová. Vůbec se mi nedaří příprava. Musíte smíchat prášek s tekutinou ve stříkačce a pak to znovu do další stříkačky natáhnout. Dělám to asi na čtyřikrát, protože mi pokaždé něco zbyde, co do stříkačky zaboha nedokážu dostat. Jehla je skoro dvakrát tak velká jako v tom injekčním peru a aplikace není vůbec příjemná. Dlouho trvá vstříknout veškerou tekutinu pod kůži. Snažím se jít ještě znovu aspoň na hodinu spát, ale nedaří se mi. Přes den se cítím dobře, akorát po obědě mám spací krizi. Daří se mi jí zahnat kafem a odpoledním programem pro děcka. Zatím žádná drastická změna, jedu ve stejných kolejích jako předchozí dny.
Den 7 – pátek
Dnes poprvé začínám mít těch jehel plné zuby. Už mám dost rozpíchané břicho a bolí mě už i to aplikační pero. Alespoň se mi povedlo napodruhé natáhnout veškerou tekutinu do stříkačky. Jedu na další kontrolu. Břicho už mě poměrně dost tlačí. Paní doktorka říká, že není divu, že už 11 folikulů má skoro 2 centimetry. Vidí tam ještě 6 dalších kolem jednoho centimetru, ale říká, že se obává, že asi už nedorostou. Tak či onak je prý jedenáct krásné číslo. Tak si držím palce, aby v těch všech opravdu bylo nějaké vajíčko a aby jich co nejvíce bylo zralých k oplození. Mám ode dneška nakázaný klidový režim a od víkendu zákaz sexu. Prozíravě jsem se zeptala, jestli to platí už dnes a paní doktorka se smíchem odpověděla, že budeme muset být doma kreativní, že penetrativní sex už opravdu nedoporučuje, aby mi ty větší folikuly nepopraskaly. Mám naplánovaný odběr na úterý dopoledne a dobrá zpráva je, že poslední injekci si píchám v neděli večer, jupí! Na klinice jsou všichni extra milí. Všichni se loučí s tím, že mi moc drží palce a že se hned ve středu mrknou, jak dopadl odběr. Možná to říkají jen tak, ale hřeje mě to na duši. Odpoledne usínám na gauči a krotím svoje splašené libido. Rozkaz zněl jasně…Večer se rozhoduju, že tentokrát vynechám terapeutický výcvik, kde jsem měla celý příští týden být. Dostávám krásný podpůrný mail od mojí lektorky a jak jsem si myslela, že emočně jsem stabilní, tak se poprvé po týdnu stimulace dojmu.
Den 8 – sobota
Můj muž je skvělý a vstává se mnou v 6.20, aby mi pomohl s případnou přípravou injekce. Opět jsem nešikovná a dlouho mi to trvá. Píchance bolí, poprvé si všímám, že mám nějaké modřiny a ačkoliv bych se chtěla pořádně vyspat, nejde mi to. Břicho mě pořád tlačí, nicméně se to nijak nezhoršuje. Dávám si klidovější režim, ale zvládnu vyprat a vyžehlit. Jsem nafouklá a čeká mě odpoledne třídní sraz po jedenácti letech. Beru si nejpohodlnější šaty, které mě nebudou tlačit a doufám, že se mi podaří oprostit od vnímání toho tlaku v břiše. Bolí mě už i dost prsa, takže nemůžu moc ležet na boku a když jdu ven, musím si vzít podprsenku (to třeba u venčení běžně neřeším). Sraz zvládám v pohodě, mise je úspěšná – o svém břiše ani nevím. Dávám si jedno malé pivo – alkohol mám povolený, ale kvůli nafouklému břichu, které mi alkohol zhoršuje, se krotím.
Den 9 – neděle
Ráno poslední dvě stimulační injekce. Kupodivu se mi velmi rychle podaří veškerá příprava a poprvé mě ta větší jehla vůbec nebolí. Dokonce se mi podaří i usnout a spím až do třičtvrtě na devět. Mám dvě krásné zelené modřiny a na pravé straně mě to rozpíchané břicho bolí mnohem víc. Mám v plánu ještě pouklízet byt, ale břicho už tlačí, dost píchá a když zvedám ruce, nebo se pro něco natahuju, není to vůbec komfortní. Jdu se alespoň projít se psem, ať mám nějaký pohyb. Večer mě čekají poslední dvě injekce, které by měly urychlit proces zrání vajíček a pomalu spouštět ovulaci. Musím si je píchnout přesně ve 22.40, aby bylo vše nachystané pro úterní odběr. Je to docela Mordor. Hledám místo na břiše, kde jsem se ještě nepíchla a obě injekce se mi napoprvé nepovedou. Jsem ráda, že tohle končí. Manžel mě objímá s tím, že je pyšný, jak jsem to zvládla. Večer už nejsem tak psychicky stabilní jako předešlé dny. Straší mě představa nadcházejícího týdne. Ani ne tak toho odběru, jako pak toho čekání, kolik potenciálních miminek nám vlastně k zamražení zbyde. Mám trochu na krajíčku a po píchnutí posledních injekcí mám co dělat, abych to ustála. Ale je to za mnou! Celkem jsem si musela píchnout 19 injekcí. A čekala jsem, že to bude teda o dost větší katastrofa. Jsem na sebe pyšná!
Den 10 – pondělí
Dneska konečně bez injekcí. Mám den pauzu před odběrem vajíček. Teď už jen čekám, až se dokončí proces zrání, vajíčka se uvolní, aby je mohli při punkci z folikulů dobře odsát. Břicho mě nijak více nebolí, pořád mě tlačí, ale v práci na to nestíhám naštěstí příliš myslet. Psychicky už mi to dost kolísá nahoru-dolů, několikrát se mi během dne tlačí slzy do očí a vlastně moc nevím proč. Začínám být ze zítřka dost nervózní. Poprvé v životě mě čeká narkóza, byť jen krátkodobá a moc doufám, že všechno dobře dopadne, že mě tělo ještě pár dní podrží a nepotká mě hyperstimulační syndrom. Taky doufám, že mi už nějaké folikuly nepopraskaly, obzvlášť ty velké. Jak jsem si myslela, že stimulace bude ta nejobtížnější, tak se obávám, že nejhorší bude čekání. Čekání na to, jak to naše buněčná miminka zvládnou. Strašně mě dojímá, že zítra vzniknou v laboratoři naše děti (jasně, vím, že to do dětí má ještě hodně daleko, ale pro mě je to poprvé nějaký hmatatelný důkaz našeho případného rodičovství). Je to neskutečné!
(Pokračování příště)
Napsat komentář