49. MOJE „PŘÍPRAVA“ NA IVF

Vždycky jsem žila v domnění, že jestli se někdy rozhodnu pro IVF, budu na to chtít sebe a své tělo připravit v maximální možné míře. To taky byl můj požadavek na endoporadně, než jsem zjistila, že operace by mě zřejmě na IVF připravila, ale taky by ho oddálila, a to v případě komplikací poměrně o dost. Takže jsem zkrátka musela přijmout, že moje tělo na IVF úplně dokonale připravené nebude. A že to jdu trochu zkusit stylem “Buď a nebo” (a věřte mi, že tohle má do mé přirozenosti dost daleko). 

Co jsem ale nepodcenila, byl životní styl. Ne s úmyslem přípravy k umělému oplodnění, ale všeobecně k přípravě na těhotenství. A taky pro to, abych se ve svém těle cítila dobře. Dozvěděla jsem se na klinice, že na kvalitu vajíček má vliv životní styl uplynulého roku. Takže i kdybych se na to chtěla pár týdnů předem připravovat, bylo by to k ničemu. Neříkám, že jsem nějaký vzor dokonalého životního stylu. Mám ráda jídlo a ráda si ho dopřávám, ale snažím se nad ním trochu přemýšlet. Nekouřím. Alkohol piju v omezeném množství. Nekonzumuju moc sladkostí (i když buchtičky a dorty ke kávě jsou mým slabým místem). A od vypuknutí pandemie se pravidelně hýbu – procházky se psem, jóga a dříve jsem chodívala plavat. Myslím si, že svoje tělo jsem v tomhle ohledu připravila v rámci mezí dobře. Ať už na umělé oplodnění, tak na těhotenství. Samozřejmě můžu být připravená jakkoliv chci a stejně můžu na stimulaci reagovat špatně, nevyhne se mi hyperstimulační syndrom a budu v těhotenství trpět nevolnostmi, tvrdnutím břicha, pálením žáhy a vším možným. Nicméně se uklidňuju, že jsem zkrátka v relativně dobré formě a děj se vůle vesmírná (říct boží by pro mě jako ateistku bylo asi rouhání).

Fyzická příprava je jedna věc, ale co ta mentální? O své cestě k IVF jsem psala už v předešlém článku (TADY). Když jsme se po návštěvě kliniky rozhodli pro IVF, začala jsem se na celý proces těšit. Když nám ho paní doktorka podrobně představila, tak najednou už jen představa toho, že vzniknou v laboratoři zárodky našich potenciálních miminek, byla dost uspokojující a hřejivá. Protože jsme dostali rámcově termíny, kdybychom mohli celý proces zahájit, už jsem si vypočítávala termín porodu, kdyby se napoprvé zařadilo podle plánu. Zkrátka jsem se nadchla.  Prvních pár dnů jsem úplně zapomněla na to, že tam opravdu jdeme s nastavením “Pokus x omyl”, protože nevíme, jestli tuhle partii vyhrajeme my, nebo endometrióza. A pak jsem začala googlit. Což byla samozřejmě fatální chyba. Negooglila jsem ani tak nějaké specifické informace, ani jsem neprojížděla diskuse na eMiminu a Modrém Koníkovi. Spíše jsem jela instagramové profily žen, které IVF podstoupily. Endometrióza se tam objevovala docela často. A taky s ní spojený neúspěch u IVF. Zhoršení endometriózy při hormonální stimulaci. Hyperstimulační syndromy. Vzácné krvácení a torze vaječníku po odběru. A začala panika. Co když to nevyjde? Jak se s tím smíříme? Co když si totálně poseru zdraví? Co když nebudu mít při první stimulaci dostatečný počet vajíček? A budu muset začít znovu bez toho, aniž bychom zkusili alespoň jeden transfer? Zkrátka vířilo se mi v hlavě spoustu otázek. A pak jsem si řekla DOST! Přestala jsem hledat tyhle profily (alespoň na chvíli) a řekla si, že stejně tak by to mohlo být s operací. Kde vezmu jistotu, že se to neposere a neskončím bez vaječníků, s vývodem ze střeva a porušeným močovým měchýřem? Vždycky se něco může pokazit. Vždy to s sebou nese nějaká rizika. A pak jsem si vzpomněla na svoje kamarádky, které z IVF otěhotněly. Na tu radost, když se to podaří. Jak se všechny tyhle obavy a špatné věci rozplynou. Přijdou jiné, ale tyhle budou na dobro pryč. 

Myslím si, že jsem tedy připravena. Jsem připravena natolik, že se těším, až se celý tenhle proces spustí. Že snad budu mít dostatečný počet folikulů, které mají potenciál být nastimulovány. Že dostaneme zelenou. A že to půjde podle té časové posloupnosti, kterou jsme si na klinice stanovili. Moc bych si to přála. Jsem odhodlaná, že si ty injekce budu píchat sama. Že to zvládnu. Že fobie z jehel zůstane v minulosti. Zároveň mám back-up v podobě mojí maminky, která mi nabídla, že mi kdykoliv tu injekci píchne. Dokonce už to studovala na Modrém koníkovi (!!!), jak se ty injekce aplikují. To mě neskutečně dojalo. Podporu okolí máme. Podporu vzájemnou taky. Máme odhodlání. Máme určitou dávku optimismu (v závislosti na aktuálním emočním rozpoložení). Tak teď už jen potřebujeme trochu štěstí. Štěstí, ať se vydaří ta stimulace a podaří se odebrat některá vajíčka, která budou zralá a kvalitní. Štěstí, ať oplodněná vajíčka přežijí pět dní a můžou být zmrazena. Štěstí, že některá z nich budou geneticky zcela v pořádku. A štěstí, že se to miminko uchytí a my budeme příští rok rodiče. Milé štěstí, potřebujeme tě teď opravdu hodně. Díky předem…!