Když se ocitnete ve věku, kdy od vás společnost už lecco očekává, stane se to vděčným námětem, jak začít konverzaci. Tak například je vám 25+ a nemáte drahou polovičku. “Ahoj, jak se daří? A co chlapa/ženskou – máš? Ne, hmm, tak on se ten pravý(á) určitě brzo najde..” Jo, vsadím se, že to každý svobodný člověk rád slyší. Pak teda přijde fáze, kdy máte partnera, jste spolu nějaký ten pátek, sdílíte spolu domácnost a vaše okolí se začne vyptávat – “A co svatba? Neplánujete?” Pokud už v té době nejste zasnoubeni (což se dá buď poznat podle prstýnku na ruce nebo vám to ten pár sám řekne), tak by mě zajímalo, jaká odpověď se od vás očekává. “Plánuju požádat Marušku za měsíc na výroční večeři v restauraci, už jsem vybral prstýnek. Jééé, Maru, spoiler alert! Tys to nevěděla, ale když se teda někdo ptá…,” nebo “Já už čekám půl roku, že mě požádá a pořád nic. Začínám být z toho zoufalá.” To si spíš zadělává na řádnou hádku, než na pěkný začátek konverzace. A pak nastává ta další fáze. Buď už jste v manželství, nebo prostě pro vás svatba není úplně priorita a okolí to ví, tedy nabízí se otázka: “A miminko neplánujete…?”
Za poslední zhruba tři roky jsem tuto otázku slyšela snad tisíckrát. Nejprve jsem na ni pravdivě odpovídala, že zatím dítě neplánujeme. Pak jsem vysadila antikoncepci a začal rok mlžení. Spíš jsem to hrávala do autu, nebo říkala, že to stále není na pořadu dne. Samozřejmě pár blízkých lidí v mém okolí vědělo, že jsem přešla do “fáze rozmnožovací”. Pamatuju si, že když jsem to řekla jedné své kolegyni v práci, řekla: “Ty jsi taková vyrovnaná, to určitě brzo zapadneš…” Když jsem to řekla jiné kamarádce, zasloužilé mamince, tak začala svůj příběh: “Nám se to povedlo snad na třetí šup. Prostě jsem si říkala, že teď někdy by mohlo být to období a bylo.” Následovaly další příběhy: “Manželka vysadila prášky, zrovna byla na prohlídce u gynekologa, který ji řekl, že ovuluje. Tak jsme na to vlítli, no a povedlo se na první pokus.” “Chvilku jsme hlídali ovulaci, měřila jsem si bazální teplotu, ale pak jsem se na to po dvou měsících vykašlala, no a třetí jsem byla těhotná.”. “My jsme si řekli, že třeba tak za rok dítě chceme a že se to zhruba za tu dobu povede. No a jakmile jsme to vyslovili, tak jsem otěhotněla.” U všech těchto příběhů jsem měla rozpolcené pocity. Na jednu stranu to těm lidem fakt přejete. Mít dítě je dar a když to jsou lidi, které máte rádi, chcete, aby byli v životě šťastni. Na druhou stranu vás to neskutečně znejistí v tom, co sakra vy děláte tak špatně, že to pořád nejde. Nikdo z těch lidí to nemyslí špatně. Jen s vámi sdílí svůj příběh, a to jim nelze zazlívat. Nebo já to alespoň neumím. Jen se pak dostáváte do extra nepohodlné pozice.
Čas běží a dost lidí už o vás ví, že se o dítě snažíte, ale zatím neúspěšně. A pak někdo z těch lidí otěhotní. A nastává prekérní situace pro obě strany. Strana těhotná – jak to šetrně říct té druhé straně, ať jí neublížím? Strana netěhotná – jak reagovat v téhle situaci, když konvence praví, že byste měli pogratulovat a radovat se? Co když se chci radovat, ale zároveň je mi z toho hrozně smutno? Můžu to dát najevo té druhé straně? Co když mi to ten člověk nechtěl říct, protože jsem neplodná chudinka a nechce mě zranit? Zatím stojím na té straně netěhotné a mám s tím fakt bohaté zkušenosti. Nebudu lhát, je to často výzva. Jak už jsem řekla předtím, v 90% případů se fakt z této radostné noviny těším. Ale taky se tím cítím neskutečně ohrožená. Dost často jsem schopna to podržet a být v tom radostném módu se stranou těhotnou. Ale jakmile jsem sama, pouštím stavidla. A teď už se za to nestydím. Zraňuje mě těhotenství jiných žen. Zraňuje, protože mě konfrontuje s faktem, že já otěhotnět zatím nemůžu. Není to osobní. Nikdy. Není to ani tak, že bych se přestala stýkat s těhotnými kamarádkami. Většinou to funguje tak, že když si to opláču, jsem pak fakt schopná s nimi to hezké období prožívat a jsem strašně zvědavá na všechny ty změny, které jim těhotenství přináší. Jen si to prvně musím sama přežvýkat.
Vlastně bych si docela přála, aby mi někdo dal manuál, jak se mám v této pozici chovat. Jak mám reagovat na dotazy typu, kdy teda už budeme tři? Jak mám lidem říct, že nám to nejde, i když se snažíme dělat maximum, nebo se naopak nesnažíme vůbec? Jak mám ustát fakt, že většina žen mého věku těhotní jako na běžícím páse a vypadá to tak jednoduše? Jak mám přimět lidi, ať se mě konečně neptali, jestli se už to náhodou nepovedlo? Jak mám zařídit, ať nejsem v očích jiných lidí za neplodnou chudinku? (Tohle je můj vymyšlený koncept. Ačkoliv já ženy, co se jim nedaří otěhotnět, vnímám jako velké hrdinky – tak u sebe mám pocit, že se na mě každý dívá jako na neplodnou chudinku. Díky, hlavo!).
A pak je ještě druhá varianta. Snažíte se dlouho a lidi to neví, protože se tím na každém rohu nechlubíte. A ty podle mě ani nenapadne, že byste nějaký problém mohli mít. Když jsme našim blízkým oznamovali, že si kupujeme psa, někteří se dost divili. Kamarádi se ptali, jestli náhodou nechceme místo psa dítě. Chceme, ale to si nejde objednat, aby ti to čáp doručil až ke dveřím. Dost vtipná byla moje babička, která mi začala v telefonu dávat přednášku: “Psa? Proč si raději nepořídíte miminko? Nemůžeš přece brát až do čtyřiceti antikoncepci, pak už to třeba, děvucho, nepůjde!” Babi, ono to nejde ani teď od šestadvaceti, když jsem tu antikoncepci přestala brát.
Nechci tady moralizovat, sama jsem byla často ta, která tyto otvírací otázky typu svatba, partner, dítě používala. Bez zlého úmyslu. Celá moje situace mě ale přiměla přemýšlet nad tím, co může být pro druhého člověka tématem citlivým. Pokud vám ten člověk chce říct, co nového se v jeho životě děje, tak vám to řekne. Nemusíte se na to specificky ptát, a pak prostě nešlápnete vedle. Já už jsem po dvou letech došla do fáze, kdy na tuhle otázku odpovídám, že to necháváme přírodě. Lidi to uspokojí a většinou jim to zavře pusu.
Závěrem bych chtěla říct, jak moc jsem vděčná našim rodinám, které jsou v této oblasti naprosto zlaté a neptali se ani jednou. Něco ví, něco si odtuší a hlavně nás nestresují otázkami, kdy z nich konečně uděláme prarodiče. Stejně vděčná jsem i svým blízkým kamarádkám, se kterými se necítím jako ta “neplodná chudinka” a můžu s nimi svobodně mluvit o svých obavách bez toho, abych dostala odpověď – “Nesmíš to moc řešit. Hlavně buď v klidu”. Myslím si, že ne každý má v životě taktní a respektující lidi. V tomhle my mámě štěstí v neštěstí…
Naprosto výstižné!