Když chcete otěhotnět a nedaří se to, je to fakt velká zatěžkávací zkouška. Snažíte se – nejde to, nesnažíte se – stejně to nejde. Všichni vám říkají, že to moc řešíte a moc na to myslíte a že to máte pustit z hlavy. Jasně, funguje to úplně stejně, jako kdybych vám řekla, ať se snažíte nemyslet na růžového slona v místnosti. Na co myslíte? Tak vidíte. 

Nepamatuju si úplně přesně, jak jsem celou situaci prožívala první rok, ale troufám si tvrdit, že to nebyla žádná katastrofa. Řešila jsem tehdy jiné věci a taky moje (ne)těhotenství dost zastínily právě problémy s cyklem. To jsem teda řešila dost intenzivně a byla z toho poměrně zoufalá. Taky jsem si úplně nezažívala zklamání z negativního těhotenského testu. Já si ho totiž za ty dva roky udělala jen párkrát, a to bych spočítala na prstech jedné ruky. Když totiž většinu měsíce v nějaké podobě promenstruujete, tak nezažíváte žádné napjaté období, jestli to tentokrát vyšlo. Pamatuju si, že cca sedm měsíců po vysazení antikoncepce jsem fakt zpoždění měla a dělala si těhotenský test. Tehdy mě dost překvapilo, jak mě to případné těhotenství zaskočilo. Tak jsem si to v sobě uzavřela, že možná prostě ještě nejsem připravená a to mimino je chytré a ví to. Jasně, byly chvíle, kdy jsem byla nalomená, jestli je všechno v pořádku. Ale pořád jsem si říkala, že to časem přece půjde.

No a pak přišla ta zmínka o umělém oplodnění. A tehdy jsem se fakt rozsypala jako domeček z karet. Nerozuměla jsem tomu. Pořád jsem se považovala za mladou a ani ten čas “snažení” mi nepřišel tak dlouhý. Zpětně si nemyslím, že mě chtěl pan doktor vystrašit. Spíš mluvil o budoucích krocích, ale já se zasekla na tom slovu “umělé” a byla jsem v pasti. Tehdy jsem hodně dnů proplakala. Skryla jsem všechny těhotné kamarádky na sociálních sítích, přestala sledovat těhotné celebrity a čerstvé maminky. Potřebovala jsem být ve vlastní bublině a se vším se srovnat. Začala jsem se totiž fakt bát, že to třeba nepůjde nikdy. A bylo mi neskutečně na hovno. Ani to nejde popsat jak. Protože mámou jsem si přála být celý život a najednou jsem čelila tváří v tvář tomu, že se to přirozeně nemusí povést a já to uměle nechci. Doma jsme to probrali horem dolem. Řekli jsme si, že nemusíme jít do umělého oplodnění, že můžeme děti adoptovat. Jenže…ani tohle mě úplně neuklidnilo. 

V čem jsem totiž mistr všech mistrů je sebeobviňování. Neschopnost otěhotnět jsem automaticky brala jako moji vinu a svoje selhání. Medicínsky se sice nepotvrdilo, že by objektivně existoval nějaký problém, ale já se stejně sebemrskala. Já mám myom. Já jsem úzkostná a nejsem určitě psychicky dostatečně v pohodě. Já jsem v životě a ve vztahu udělala nějaké chyby, a to je teď karma. Mohla jsem jet do aleluja. Jestli mám ale v něčem životní štěstí, tak v tom, jakého mám vedle sebe chlapa. Protože ten v těch nejhorších chvílích přišel a řekl, že je to NÁŠ problém a že jsme v tom spolu. A hlavně to tak opravdu myslel a myslí dodnes.

Ale zpět do roku 2019. Tak měsíc, dva po katastrofickém verdiktu to bylo jedno velký špatný. Pak se ve mně něco zlomilo.  Po hodinách a hodinách přemýšlení jsem usoudila, že názor jednoho doktora nemusí být ten správný. Nebo nemusí být správný pro mě. V ten čas jsem zkusila čínskou medicínu a šla na kurz hormonální jógy, kde jsem se naučila dívat se na věci i jinak než optikou západního zdravotnictví. A začalo mi v tom být dobře. Už jsem si nehlídala ovulaci, nebrala jsem žádné podpůrné prostředky, přestala jsem si zapisovat do aplikace. Prostě jsem si řekla, že když to má přijít, tak to přijde. V létě toho roku jsme si pořídili štěně a na vědomé plození dětí nebyl vůbec čas. Já kompletně změnila životní styl a radovala se z toho, že mám spokojené období. Blížil se ale termín kontroly myomu u gynekologa a můj muž nadhodil otázku, jestli bychom teda tomu dítěti neměli jít trochu naproti. Tehdy mě to dost naštvalo. Představila jsem si, jak mě to zase bude stresovat a jaký to na mě bude vytvářet nátlak a jak už do toho vědomě jít nechci. Domluvili jsme se, že to do konce roku teda necháme být. 

Konec roku byl radostný. Stále jsem sice nebyla těhotná, ale nosila na prsteníčku zásnubní prsten a plánovala svatbu. Do čtvrt roku jsem konečně změnila gynekologa a dala si magický termín – do svatby neřešit. No ale pak přišla doba koronavirová. Jste 24/7 zavření doma, sociální sítě se vám plní fotkami z ultrazvuků a těhotenských bříšek, vaše letní předsvatební cesta jde do háje a najednou vás to vlastně začne hlodat. Jestli tomu opravdu nejít zase trochu aktivně naproti. Ale tentokrát to bylo trochu jiné. Tentokrát to vzešlo z mé hlavy a s tím největším klidem. Prostě jsem měla pocit, že je to správné. Už jsem se neškatulkovala do snažilek, neuzavírala se do sebe a netřásla se strachy, že teď když to řeším, tak určitě jako na sviňu neotěhotním. Není to sluníčkové…stále jsou dny, kdy zažíváme oba doma neskutečnou frustraci. Dny, kdy já sedím na podlaze v kuchyni a brečím, že je mi líto, že nemůžu otěhotnět a můj muž mě objímá s tím, že zažívá pocit, jak je celá ta situace hrozně nefér. Dny, kdy máme pocit, že přirozeně počít dítě je něco tak nereálného, ale že to vypadá téměř u všech okolo, že je to ta nejjednodušší věc. Že si připadáme jako neplodní mimozemšťani. Co se ale mění, je to, že ty dny prostě přijímáme. Že o tom mluvíme a přestáváme tančit po špičkách kolem tématu “Nedaří se nám počít dítě”. Že si dovolíme být smutní a naštvaní, ale už nedovolíme, aby se náš život točil jenom kolem toho. A to mě osobně připadne jako sakra dobrý kompromis….